Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 20. června 1878

Grande Revue — na niž nejedu, přestože mám lístky, ale... nemohu vám nic říci — jsem tak rozrušena a mimořádně zmatena, aniž bych si cokoliv uvědomovala. Každá hodina, která ubíhá... ostatně jsem nahlas prohlásila, že chci tento sňatek rozvrátit. Jak? Nevím — chtěla bych vše vyprávět v pořadí. V jedenáct hodin jsem u Gaviniových — ne, to je pozdě — nevím co říci.
Tedy — u Gaviniových vypravuji, že jedna moje švédská přítelkyně je zdrcena Cassagnacovým sňatkem. Že je bohatá a hezká. Gavini říká, že se ujme zprostředkování — pod podmínkou, že
mu Švédka dá povolení. Gaviniovi jdou dnes večer ke španělské královně — říkám mu, že Švédka tam také bude. Ve dvě hodiny se k nim vracím pod záminkou přinést jim ananas, jejž mám prý dostat z Nice — je to proto, abych si pro sebe otestovala půdu — ale při té příležitosti se přes přítomnost jedné dámy a jednoho pána dávám do blaguování — to slovo mě nemá v oblibě, neboť moje blague je duchaplná, jemná a jak se patří.
Říkám jim, že jsem do Cassagnace zblázněná a že bych si ho vzala — samozřejmě tomu nevěří ani slovo. Smějeme se — vymýšlím průpovídky, zpívám, vyprávím, ohromuju, bavím, okouzluji — vše, co chcete — a jděte k čertu.
Pak jdeme se vrátit z přehlídky. Jsem hezká — ale trápena! Paní Gaviniová mi určuje Multeda — jejž okamžitě odmítám a jednohlasně všemi svými city.
Odpověď nepřišla — píšu přiložený dopis.
[Čtvrtek 20. června 1878]
Chybujete, že neodpovídáte — co vám mám říci, se v ničem nepodobá tomu, co si možná domýšlíte.
Prokažte mi tedy laskavost a přijměte mě zítra v pátek večer u vás nebo u dveří mého kočáru. Zavážete mě nekonečně. Pošlu si pro odpověď do vaší redakce mezi desátou a jedenáctou hodinou.
Je pro mě nezbytné, abych vás viděla.
Myslela jsem, že zemřu netrpělivostí.
Musím s ním za každou cenu promluvit a něčeho dosáhnout — jakýmkoli způsobem. Existuje jen jedna nemožnost — totiž že ji miluje — ale to není pravděpodobné! Bože, dopřejte mi ho vidět. Pomyslete, oč jde, Bože.
Tolik jsem přemýšlela, tolik udělala, tolik řekla — že nevím co napsat. Vzpomeňte si na ples Waddingtonových — tam šlo jen o ples — a zde jde o věc strašnou, definitivní — každá hodina je věčností.
Bože — smilujte se nade mnou! Gaviniovi říkají, že Cassagnac si zaslouží jen Acardovou — a že jsem příliš hezká, příliš bohatá, příliš dobrá pro něj.
Podívejme se, Bože — je nemožné, abyste mě v takovém okamžiku opustil. Jsem ochotna obětovat vše — bohatství, jméno, [Slovo začerněno: šaty], světské styky, plesy, koně — nic z toho nepotřebuji — neboť pak... budu mít vše — i slávu i štěstí — takže tím, že obětuji vše, neobětuju Nic. Vidíte, Panno Maria — nežertuji — není to rozmar... je to zvláštní — když to vypadá možné, sotva mi na tom záleží — ale když to vypadá nemožně — umírám touhou!
Několikrát se mě mimochodem ptal na jisté věci ibid., s. 360
o mém kapsném, o mém věnu (v souvislosti s Gambettou) — a já mu odpovídala jen nesmysly.
Kdybych to byla pochopila a chtěla — bývala jsem to mohla udělat — a pomyslit, že jsem to mohla udělat!
Právě jsem improvizovala dopis — a jsem zcela klidná.

Poznámky

Pozn. překl.: Grande Revue — velká vojenská přehlídka, slavná pařížská událost roku 1878 v době Světové výstavy. ↩