Pondělí 17. června 1878

Na chvíli jsem si myslela, že se k tomu už nevrátím. Ale — odvedla jsem svých osm hodin a půjde to.
Teta a Etienne odjeli do Nice kvůli svým záležitostem. Máma byla na nádraží. Yorke měla u nás večeřet — okolo šesté jsem ji tedy šla vyzvednout s úmyslem vyjet si do Bois. Oblékla jsem se jednoduše jako andílek — klobouček capote, dětský, z italské slámy s mašlí z batistu ozdobenou krajkovým řasením — zde z profilu! U paty schodiště potkám Multeda, jenž nás přišel navštívit.
Co do zdvořilostí — ještě dole u schodiště mu říkám, že tím, že nepřichází, riskuje, že bude zcela zapomenut. On cosi namítá, ani nevím co — a já odpovídám, že to svědčí o špatném srdci:
„Já se rmoutím, kdykoli na mě kdokoli zapomene — i ti nejnepříjemnější.“
Mluví mi o večeru toho bálu, na němž jsem byla tak krásná. Je to pravda... kéž jsem tak vždy bývala... ostatně na tom bálu si mne mnozí všimli...
Ale dojem dělám hlavně tehdy, když čekám na paní Yorke — v našem vznešeném tmavě modrém kočáru na osmi pérech.
Jsou dny, kdy v sobě cítíme jakousi moc nad masami... svému nastrojení připisuji jen málo — dnes je tolik výstředních nebo komických klobouků, že ten můj není nic. Nosím pouze vlastní vlasy a čelo mám téměř holé — jen pár skromných empírových pramínků.
Jsou jiné dny, kdy ve stejném oděvu, ve stejném kočáře mám náladu jako uhel — a nikdo si mne nevšimne.
A přece můj uhlíř — má černá perla — se žení...
Ach, to nevadí — Ještě se setkáme, pane!
Je to osudové — ať děláme co děláme... jen aby to bylo osudové... to by mne bavilo k šílenství.
Jaký to čertovský člověk — ten klobouk, ten postoj, ta chůze po ulici... jsou lidé, kteří říkají, že vypadá jako krotitel koní, práskající bičem uprostřed cirkusu, jako vozka, jako cikán, jako bytost nemožná — a tito hodní lidé dodávají, že na každém kroku vzbuzuje vášně.
Naštěstí nevypadá jako vznešený pán... ano, naštěstí. Typ vznešeného pána není v Paříži vzácný. Ale ten nešťastník má tvář, jež se nepodobá nikomu — ubohá černá perla spolknutá ústřicí... Máma složila špatný rým — zde je lepší:
Ubohý tlustý baculáči,
myslíš, že ve slečně Acard
držíš slepičí vejce.
Dá ti to kachňata!
Toreador... prý tak trochu vypadá. Zkrátka — veškerá ta žárlivost vznešených pánů.
To je právě to zábavné na věci. A kreol — víte, jak svůdný je kreol, který je k tomu ještě jižním Francouzem... Jdi, ubohý tvore, mluvím jako znalkyně — žeň se — nebudeš mít už souboje a staneš se jako všichni ostatní — to jsou slova paní Gaviniové. Krutá pravda.
Stane se, že se žena oddá muži, jejž zbožňuje — a který ji nemiluje — a ona to ví. Je to snad z vulgární touhy, z mravní zkaženosti? Tak jsem si myslela — i mnozí jiní: mýlili jsme se.
Sledujte dobře, co nyní řeknu — bude to velmi silné. Žena nepodléhá nízkému citu — ale přináší největší ze všech obětí, aby získala ta něžná slova, ten shovívavý pohled, tuto intimitu a třesoucí se láskou konečně — bez pravé jíž by jinak nikdy nedosáhla. Takže... ta velká věc sama o sobě není cílem — nýbrž pouze prostředkem, jak se přiblížit milované bytosti. Velmi málo mužů to chápe — žádný to nechápe. Vidí jen brutální vášeň, vulgární cit — a nikdy neuzří jeho hrdinskou stránku, stránku... vznešenou. Nesmějte se — není snad hrdinský čin ponížit se, vrhnout se do bláta, zničit se mravně pro... jakýkoli velký cit? Mluvím o ženách, pro které to znamená mravní zkázu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „huit-ressorts“ (doslova „osm pružin“) – druh elegantního lehkého kočáru o osmi odpružených závěsech, oblíbený v pařížské společnosti druhé poloviny 19. stol. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mèches Empire“ – krátké nakadeřené ofiny ve stylu empíru, inspirované napoleonskou módou; byly oblíbeny v pařížské společnosti sedmdesátých let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ci rivedrem signore!“ Marie přepíná do italštiny pro efekt vzdorného tónu a tajemnosti. ↩