Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 16. června 1878

Vyrážíme ve dvě hodiny — pan a paní Gaviniovi, Dina a já. Dina je velmi elegantní a bohatá. Já mám krátké vlněné šaty a velký slaměný klobouk s bílými pery — trochu ve stylu Ludvíka XVI. Císařství se nikdy normálně nevrátí — Pařížané milují slavnosti, krále, přepych — mají je — a mají svobodu.
Gaviniovi znají každého. Bylo třeba být husou jako já, abych nepochopila, že prefekt za Císařství, jenž deset let přijímal celou Evropu procházející Nice — takový prefekt a jeho žena nemohou být žádná lůza. Představují nám pány — mimo jiné barona
Haussmanna. Výborně.
Ten den byl tím nejkrásnějším, co si lze představit — vypadali jsme velmi slušně — nenudila jsem se. Neslýchaný, bláznivý, neuvěřitelný svět. Bylo mi dobře. Šílený návrat.
U Vítězného oblouku se vůz Gambettův ocitá po několik okamžiků vedle našeho. Gavini a Gambetta se pozdraví — a Gavini mi slibuje, že mě Gambettovi představí.
Víte, že se bojím probudit.
Potkala jsem několik známých — byla jsem šťastná, že jsem ve společnosti.
Cassagnacův sňatek je téměř jistý — včera řekl jednomu příteli, že je to vážně ve hře. Vede se jednání.
Obchod ještě není uzavřen. Paní de La Valette, rozená Rouherová — jeho milenka již dlouho — prý zuří. Doktor Michel — jenž říkal, že Cassagnac se nemůže ženit, neboť ho platí žena — je nucen připustit, že se žení. Jaká špína!!
Raději bych ho viděla vydržovaného, než aby si bral tu Acardovu dceru — jež ostatně za mnoho nestojí...
Koupila jsem knihu tištěnou dost velkým písmem — z níž jsem vystřihla písmena, která jsem nalepila na kartičku — z nichž vzniklo toto:
Žena, která se o to živě a vážně zajímá, chce vědět, zdali uzavíráte sňatek z lásky nebo z rozumu.
Figaro, Bourgogne, Cora.
Připravila jsem ještě jiný — ale raději vám nebudu vyprávět všechny tyto hlouposti.
Mouzayová s dcerou na večeři. Mouzayová říká, že je velmi ráda, že mám paní Gaviniovou — která je ta správná žena, aby mě uvedla do společnosti. De Daillens se mě ptá, jaký je můj cíl jakožto bonapartistky — neboť nejsem ženou, jež by plýtvala časem — a Mouzayová dodává, že mě už dávno určila za vůdkyni bonapartistické strany. Věří tomu, ta nešťastnice!
Já dosud nevěřím ničemu — soustřeďuji se — čekám — počítám — studuji svoje prostředky — a zabývám se Cassagnacovými hloupostmi.
V tuto chvíli vám oznamuji, že sňatek na tom nic nezmění — a jakmile budu moci, já... (je to špatné — neudělám to — ale musím říci, co si myslím) — vezmu ho jeho ženě. Neví, ten nešťastník... bude mě vždy chtít jako krásné zvíře. Jak je to hloupé na tomto světě... Viděla jsem vévodu z Hamiltonu, jenž pozdravil paní Gaviniovou.
Kdyby mohl někdo slyšet všechny ostré, hrdé, milé, něžné, duchaplné věci, jež říkám o Cassagnacovi... kdyby mě mohl jen slyšet dnes večer u večeře — nebyla bych mu tak lhostejná. Řeknu vám dokonce bez jakéhokoli studu, že kdyby mě znal — miloval by mě. Ale s ním jsem duchaplná — to je pravda — ale bláznivá, divoká, posměšná, prohnaná; dělám ze sebe propast záludnosti... Měl-li by mě milovat — byl by mě miloval za to. A kdybych byla jinak — litovala bych, že jsem nebyla tím, co jsem právě řekla. Láteřila bych na svou vážnost a na svou poctivost. Ne! Nechtěla bych se změnit — chtěla bych jen, aby jednou slyšel jednu z těch dobrých věcí — tak okouzlujících, jsou-li vzácností uprostřed té propasti záludnosti — jak říká pan Bashkirtseff. To de Daillens přišla s tou myšlenkou — a já jí dala za pravdu se smíchem. Co vlastně chci?! Vůbec nic. Jsou to jen rozmary.
Je zvláštní, jak se cítím silná, trpělivá a jistá, že dosáhnu svých cílů.
Bože můj — děkuji Ti a svěřuji se Ti.