Pátek 31. května 1878

Šla jsem k Alexisovi a tentokrát jsem mu vůbec nepomohla.
Dala jsem mu tři dopisy...
První je falešný a škodí mi tím, že vypráví bezvýznamné maličkosti o mém charakteru, které mi škodí. Druhý je blonďatý, dost silný, s modrýma očima, jemného vzhledu, ale s dosti zvláštním pohledem. Chová ke mně rodící se náklonnost — budím v něm ostych a on neví, co počít. Ale tito dva mají se mnou nekonečně méně společného než třetí — s nímž mě pojí souznění ducha, citu, srdce — jenž mě velmi miluje, ale v hlavě má sňatek s vysokou brunetou.
Potom jsem se ho zeptala, zdali mohu být magnetizována a magnetizovat. Být magnetizována — s jistou obtíží — ale magnetizovat
velmi snadno. Vydávám se tedy do drahé staré Paříže koupit knihy o magnetismu — a protože některé sehnat nelze, pošlou mě k samému baronu du Potetovi. Ulice du Dragon 10. Najdu tam velké schodiště, široké a černé jako v Itálii, knihovnu a starého maniaka, který mi prohlašuje, že je králem magnetismu. Vážně se tím budu zabývat. Myslím, že tato moc je odleskem božství.
Naši jdou na pohádkovou hru do Châteletu — jdu s nimi. Najdeme tam Laconovy a Fosterovy, kteří nás přicházejí navštívit do lóže. Kdo viděl jednu pohádkovou hru, viděl je všechny. Nudila jsem se — a zatímco jsem mechanicky sledovala reklamy na oponě, myslela jsem, že můj život je uvadlý, seschlý a... k ničemu. Je škoda cítit kolem sebe takovou prázdnotu, takovou pustotu. Ostatně... jsem v tom teď naplno. Myslela jsem, že jsem se narodila být šťastná ve všem — nyní vidím, že jsem nešťastná ve všem. Je to přesně totéž — leda že je to pravý opak. Od té chvíle, co vím, na čem jsem, je to velmi snesitelné — a nezpůsobuje mi to už zármutek, protože to vím předem. Ujišťuji vás, že říkám, co si myslím. Co bylo hrozné, bylo neustálé rozčarování: nacházet hady tam, kde člověk čekal vidět květiny. Hle, co je strašné... Ale tyto rány mě vycvičily k lhostejnosti. Vše míjí kolem mě — ani hlavu už nevystrčím z okénka, když jedu do ateliéru. Zavírám oči nebo čtu noviny.
Myslíte snad, že tato rezignace je zoufalá... je způsobena zoufalstvím — ale je klidná a jemná, byť smutná. Místo růžové je šedá — to je vše. Smíříme se s tím a jsme v klidu.
Nepoznávám se... to není pocit chvilky — ale stala jsem se takovou. Připadá mi to divné, a přece to není o nic méně pravda.
Nepotřebuji ani majetek — dvě černé haleny za rok, prádlo, které bych prala v neděli na celý týden, velmi jednoduché jídlo — jen bez cibule a čerstvé — a možnost pracovat. Žádný kočár — omnibus nebo pěšky; v ateliéru nosím boty bez podpatků. Proč tedy žít?!
Proč? Nu, krucinál — v naději na lepší dny — a ta naděje vás nikdy neopustí.
Vše je relativní — tak třeba ve srovnání s mými minulými trýzněmi je přítomnost blahem; těším se z ní jako z příjemné události.
V lednu mi bude dvacet let. Mousse bude dvacet let!
To je absurdní a nemožné. To je děsivé.
Chvílemi mě přepadají touhy vystrojit se, procházet se, ukázat se v Opeře, v Bois, na Salonu, na Výstavě. Ale hned si říkám: K čemu? A vše se propadá do ničeho.
Mezi každým slovem, které píšu, myslím milion věcí — vyjadřuji jen v cárech neurčité myšlenky „úplných závěrů v jejich chápání“.
Jaká škoda pro potomstvo.

Poznámky

Pozn. překl.: Mousse — Mariin přezdívkový výraz pro samu sebe; ve francouzštině „lodní chlapec“ nebo „pěna/nejmladší“. Ironie je v kontrastu s touhou po světové slávě.