Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 13. května 1878

Na odpolední místa se losuje — los mi určil první místo, ale protože jsem ještě nebyla přítomna, zaujala je ta, která šla po mně. Na to přijdu a Breslau mi oznamuje, že si musím sednout za všemi ostatními, protože jsem přišla o své místo.
Tak se nikdy, nikdy nedělalo — nechávali obsazené místo a sedalo se až za ní, ale nikdy se nikoho nevykázalo na konec, třebas je to pravidlo. Dala jsem se zeptat pana Juliána — pan Julián odpověděl, že pravidlo existuje, ale že nebylo nikdy uplatněno a že pokládá za příšerné udělat mi takový kousek. Odešla jsem zuřivá — ale vrátila jsem se, abych řekla, že moje nepřítomnost by „dělala příliš velkou radost houfu lotrů, hlupáků, závistivců atd.“
Amélie přichází mě uklidnit, protože hrozím opustit ateliér — přichází děvečka s útěchami — a já jim odpovídám, že se nemusejí znepokojovat, že samozřejmě budu pracovat, že se tu nic neděje, co by nebylo v zvycích domu, jelikož se tu dělají nechutnosti — a byla bych hloupá tratit čas, protože z toho by měly radost. Do hodiny chybělo pětadvacet minut.
– Podařilo se vám, říkám, nechat mě přijít o hodinu od jedné do dvou — ale těchto pětadvacet minut věnuji uklidnění, abych dobře kreslila a přiváděla k zuřivosti ty ubožáky, kteří ze žárlivosti sahají k takovým... ubohostem.
Těch pětadvacet minut využívám k tomu, abych je vedla jako otroky — jít a křičet s tou havětí by nebylo důstojné, proto si beru křeslo v malém salonu a pod záminkou mluvení se Švédkou a s děvečkou říkám dost nahlas haldu rozkošných věcí a zakončuji prohlášením, že všechna vina je na mé straně, že jsem se zdegradovala, když jsem se spolčila s Bůhvíkým a zastávala se prašivého psa, jemuž chtěli zcela po právu dávat kopance — a že to ani nejsou psi, ale hmyz, který bych ráda přimáčkla podpatkem, kdybych se nebála zašpinit svá hezká střevíčka.
A po tom mi možná řeknete, že není hanbou, že si Paul de Cassagnac bere mademoiselle Acardovou místo mě!
Dnes večer přijela teta — musela jsem čtvrt hodiny prosit, abych dostala 150 franků. Je to opravdu ostudné. Kdyby je neměly nebo kdybych je žádala z rozmaru — ale když žádám, je to vždy na zaplacení ateliéru, učitelů anatomie nebo něčeho jiného.
Schaeppiny portréty se vyráběly za 20 franků. Kdybychom drahě ocenily ty příšerné nohy, které namalovala, stojí 50 franků. 50 a 20 je 70. Ale protože jsem jednou řekla, že bych dala 100 franků za pěkně namalované nohy — a ona je pak malovat musela — bylo mlčky předpokládáno, že dostane 100 franků vzhledem k mým velkorysým způsobům.
Tyhle špinavé ženy mají moc mě ovládat, protože jsem
jim prokázala tisíc laskavostí.
Pliju na ně a hodím jim 150 franků, aby se s tím otřely.
Potřebuji znovu vidět Popaula — věci se týkající.