Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 1. května 1878

Co říkáte na mě a Dinu — jdoucí bez masky strávit večer u Paula de Cassagnace? Ale co říkáte na způsob, jímž jsme ho strávily, ten večer? Nejprve řekněme, že Dina měla kostým selského muže, jenž mi posloužil v Nice, a že já jsem byla ve své ateliérové blůze. Chápete — šly jsme tam, abychom měly pravé sezení magnetismu — ale protože Dina nechtěla být pro dnešní večer subjektem, bylo to jen sezení šílenství, na nějž myslím jen se zmateností smíšenou s úžasem.
Nejprve — protože jsou pravoslavné Velikonoce, je třeba se líbat. Prosím vás, věřte, že náš hostitel se toho neodřekl — ale já jsem se bránila ze všech sil a podlehla jsem — ale jeho jsem nelíbala, to vás ujišťuji. Poslyšte — mám velkou hanbu [Začerněná slova: při pomyšlení na] zoufalství mamy, kdyby věděla o té věci. Dina shledala, že jsem postrádala důstojnosti — já také. Ale na druhé straně každá hloupost byla doprovázena slovy, jež
dodávala všemu přijatelný tón.
[Na příč stránky: Jedním slovem jsem ho mohla zastavit.
Podlehla — to jest, nechala jsem se políbit. Jsou tak zkažení lidé, kteří musejí myslet ty nejstrašnější hrůzy podle způsobu, jímž jsem se vyjádřila.]
Poslyšte mě — přísahám vám před Bohem, přísahám vám na Evangelium, dávám vám své posvátné čestné slovo — a neříkám-li pravdu, ať mě drtí ta nejstrašnější neštěstí — přísahám vám na spásu své duše, že Paul de Cassagnac — aspoň pro dnešek — pro mě není mužem.
Je to věc tak neuvěřitelná, že jsem myslela, že potřebuji všechny tyto přísahy.
A ještě vám přísahám — já, jež mám vždy dost svobodné myšlenky — přísahám vám, že mi bylo sotva šest let, když Dina seděla na divanu turecky — když Cassagnac byl na zemi, opíraje se o divan — a já jsem byla rovněž na zemi, přitulena k němu, hlava na jeho hrudi a obklopena jeho paží.
[1880 — Nikdy jsem se v životě necítila tak dobře.]
Kdyby to bylo docela tak, pokud jde o naše city — byl by posledním z mužů a já přetvářkou.
Učiním mu bratrské vyznání — odpověděl mi stejným — a přibrav vážný výraz, jenž ďábelsky kontrastoval s tím, co předcházelo, i s tím, co následovalo, slavnostně mi přísahal, že mě zbožňuje jako svou drahou malou sestru.
Tato neobyčejná bytost — zároveň šestileté dítě a čtyřicetiletá žena — potřebovala najít na světě takového pána jako jsem já — stejně neobyčejného a stejně bláznivého jako ona — jenž ji chápe a bere věci tak, jak mají být brány. Proto ho také mám ráda. Hle — dávám vám čestné slovo, že zbožňuji toto dítě — a že nikdy nebude mít přítele něžnějšího a oddanějšího než jsem já.
Multedo mi políbil ruku — a ten polibek mě rozrušil. Cassagnac mě políbil na tvář — a tyto polibky mi připomněly maminy. Vysvětlete si to jak chcete. Jsem si jistá — v jádru je to velmi čestný muž a měl ty nejsvětější myšlenky; věřím v fluidum — a pouhý stisk ruky určuje pocit přesně v souladu s citem, jenž ho provází.
Tedy hle — jsme andělé, zpívejme hymny a radujme se.
Ostatně — jsem celá v úžasu — ale kdybych v jediném okamžiku vycítila nečistý úmysl, zemřela bych hanbou — neboť by tu nebyla ani ta nejbídnější láska jako výmluva. Jsem dokonce v jistém smyslu spokojená — ten večer mi dal míru… ne, to není ono.
Dina zpívá jinou píseň a tvrdí, že zlo není o nic menší — a že cesta, po níž se jde, málo záleží od chvíle, kdy se tam dorazí. Je to dokonce více odporné, říká — kněz, jenž si klade ruku na srdce s výkřikem: sestro, sestro — můžete být v nebezpečí vedle bratra… a jedná jako všichni ostatní muži.
Bože můj — ano — řekla jsem vám to — ten člověk by vás dovedl na kraj světa bez… aniž byste si čehokoliv všimli. Jen v tomto na něj naprosto spoléhám — nemohu si představit zkaženost, jež by byla odporná při takovém doprovodu vznešených a velkých citů, vyjádřených ještě většími slovy.
Není méně pravdou, že mě políbil na ústa — a to proto, říká, že jsem se příliš bránila, zatímco dát polibek za podobných okolností by bylo naprosto jednoduché.
Nicméně se cítím znechucena a zastyděna před Dinou, jež již nevěří v mou neomylnost.
A to — jako vše, co je neodvolatelné — mě naplňuje zuřivostí, hněvem, zoufalstvím.
Dost — věc se stala. Nikdy [Začerněné slovo: nelitujme] toho, co je minulé — [Začerněná slova: to jest — litujme] ztracených radostí, protože nelze jinak — ale nelitujme spáchaných hloupostí — není nic zbytečnějšího a žalostněji hloupějšího.
Udělejme z toho to nejlepší.
Již jsem začala z toho dělat co nejlepší — přesvědčujíce se o nevinnosti pána. Byly jsme dvě ženy — kdybych byla sama… ach! — ale Dina dostala tolik jako já.
Kdybyste věděli, jak mi to připadá neobyčejné!!
Dina již nevěří v mou vznešenost, jež se tyčila uprostřed rodiny jako obelisk na Place de la Concorde. Vrhla bych se do plamenů, abych zachránila tuto dívku, kdyby byla v nebezpečí — ale na druhé straně bych byla ráda, kdyby ji bylo možno odstranit. Tento svědek mého ponížení mi vadí. Prostě — nevěří ve všechny svatosti, jimiž se podpírám… Bůh mě chraň o nich pochybovat — ale kdyby mi jednou bylo dáno legitimizovat jeho polibky, jako se legitimizují
děti… byla bych spokojená — a to mi to skoro dává přát.
Ani svatosti, ani hrůzy — ale prostě žerty. Utěšuji se při pomyšlení, že jsem měla veliký elán — a že v nejkritičtějších okamžicích jsem zachovávala zcela neobyčejnou přítomnost ducha — což způsobovalo, že Ogr říkal, že nešťastník, jenž by mě miloval, by byl velmi k politování.
– Vidíte tuto roztomilou malou ženu, jež je utvářena jako antická Venuše, jež je hezká, duchaplná jako démon… neboť má vše, aby inspirovala ty nejvážnější vášně — nuže, vsadím se, že kdyby ji někdo vyznal lásku… mluvil by k ní s nadšením, s vášní, se vším nejlepším, co si lze na světě představit — ona by propukla v smích a odpověděla krutými posměšky nebo by si tropila žerty. Je neschopna vážně poslouchat — ach! věřím tomu naprosto.
A možná máš pravdu.
Vrátily jsme se v jedenáct hodin. Dina mluvila o odchodu pět minut po našem příchodu. Ale když jsme odcházely, myslela jsem, že je jedna hodina v noci. Ručičky lampových hodin u sekretáře byly sundány.
Doprovodil nás až k domu vedle našeho.
Byli jsme všichni tři strašní ve fiakru.
Ať dělám cokoliv — nemohu se přesvědčit, že je horší přijmout polibek od Paula de Cassagnac než od Anny Nordgren nebo od Schaeppi. Je to nesmyslné — ale přesto je to tak, ať se od dnešního rána jak chci snažím věřit, že je to strašné.
Mama se nás ptala, co jsme dělaly.
– Bláznovili, odpověděla jsem.
Kdyby ta ubohá žena mohla tušit polovinu těch bláznovství — nebyla by ani rozzlobena — ale plakala by všechny slzy svého těla a zůstala by zoufalá. Právě tato myšlenka mě trápí nejvíce.
Ostatně — Cassagnac o tom bezpochyby snil; pokud jde o mě — ulehla jsem a okamžitě usnula, klidná a spokojená, že jsem se dobře pobavila.
A dnes je otevření Výstavy — uschovám vám „Le Figaro“, jenž ji popíše. Za svůj díl jsem strávila dvě strašné hodiny v obecné galerii plné všech druhů lidí. Dina byla skoro v bílém saténu — naše příšerně elegantní toalety byly strašně nevhodné — utekla jsem, jakmile bylo možno vyjít, vzaly jsme fiakr. Měla bych jednou provždy vědět, že nemohu-li jít s knížaty a velvyslanci, měla bych zůstat doma
— jinak riskuji zestárnutí o dva roky za dvě hodiny.
Hle — včerejší věci budou nyní zdrojem komentářů. Mně to nevadí — vím, co vím, a co jsem vám řekla; ale kdyby kvůli tomu mě méně ctil? To je odporná myšlenka — a kdyby to bylo pravda, nikdy bych se s tím nesmířila. Ach! — řeknu mu to — buďte klidni.
Víte co?! Nuže — ať se v něm stala jakákoliv změna — ve mně se stala velká. Již ho nectím a neobdivuji jeho jemnost — té mu chybělo — zmenšil se, ztratil lesk. Je stále ještě hodně — ale je méně.
A pak — pila jsem jablečný mošt — a ten velký muž si nalil do téhož sklenice — jež byla jediná — ptaje se, zda mu dovolím pít po mně? Velký muž — no tak! Tato výstava, jež přes bonapartistické machinace dodržela slovo, je pohřbívá do třetích podzemí.
Ach! stydím se před Dinou.

Poznámky

Pozn. překl.: Sezení magnetismu — mesmerismus, hypnóza; v 70. letech 19. stol. byl hypnotismus velmi módní záležitostí v pařížských salonech. ↩
Pozn. překl.: Fluidum — v mesmerismu magnetická životní energie, jíž lidé na sebe vzájemně působí; Marie věřila, že fyzický dotek odráží duševní stav dotyčného. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Let us make the best of it.“ ↩
Pozn. překl.: Obelisk na Place de la Concorde — egyptský obelisk z Luxoru (přivezený roku 1836), jeden z nejznámějších pařížských symbolů; Marie přirovnává svou morální autoritu v rodině k tomuto monumentu. ↩
Pozn. překl.: Výstava — Světová výstava 1878 v Paříži, otevřená 1. května 1878 na Champ de Mars; jedna z největších světových výstav 19. stol., které se zúčastnilo přes 16 milionů návštěvníků. ↩