Čtvrtek 25. dubna 1878

Kníže Karageorgevitch navštívil mámu.
Půl hodiny před večeří dostáváme vzkaz od Cassagnaca, jenž prosí, zda smí přijít v denním obleku.
Pak přichází Blanc ve fraku a poté Cassagnac v redingotu — což vedlo k legrační příhodě v předsíni.
Triphon mu za každou cenu chtěl sundat oděv — domníval se, že je to svrchník.
V okamžiku zmizí veškerá stísněnost a po večeři máma s kapitánem fregaty sedají ke kartám, zatímco Paul, Dina a Marie (v důvěrnosti si říkáme křestními jmény) odcházejí ke mně, kde se vyřádí až do půl dvanácté. Ale dnes večer jsem ztratila několik iluzí — zjistila jsem, že Cassagnac lže — a pak že jeho úcta, zbožňování, zkrátka jeho velký koníček — to vše je jen záminka — abych neřekla prostředek — aby si dovolil to, co by si jiný nikdy netroufl. Mé nohy mu jistě patří — o tom tedy mluvit nebudu — ale paže ne; a on si ve skutečnosti dělá víceméně co se mu zachce, přičemž říká, že my tři jsme tři výjimečné bytosti — a že nadto přitom, zůstávaje uctivý při pohledu na nohu, ruku nebo paži, by pošpinil ženu myšlenkami, na něž nemá právo atd. atd.
Víte — neumím dobře vyjádřit celé toto úžasné vyznání víry — ale ujišťuji vás, že bylo velmi hezké; a protože se honosím jistou jemností citu, myslím, že opravdu nepotřebuji pátrat, co je za tím, co se říká, a hledat zlo tam, kde žádné není — ale kde je nesmírně snadné ho najít mnoho, stačí se jen trochu pozastavit u nějakého slova nebo nechtít brát věci prostě tak, jak jsou. Cassagnac, jenž je — jak víte — velmi vážný, se smál celý večer jako prostý Multedo. S námi mluvil o svém sňatku a dal čestné slovo, že nic takového není. To mě těší.
Ostatně je pro mě sotva mužem — a mohla bych mu obejmout krk rukama a opřít si hlavu o jeho rameno nejpřirozeněji na světě — nakládala bych s ním jako se svými Švédkami v ateliéru, bez nejmenšího vzrušení. To pochází bezpochyby z čistoty jeho myšlenek… Dina tvrdí, že pro něj přece jen jsem ženou; já myslím, že ne — a i kdyby to tak bylo, nechci to vědět — bránilo by mi to bavit se, tahat ho za vlasy, zout si pantofle a dát mu nohy, a rozloučit se s ním po rusku: on mi líbá ruku a já ho líbám na čelo… Ach! sotva jsem se dotkla — a bylo to poprvé — a před Dinou — a v Rusku je to naprosto v pořádku — a pak — vše závisí na tónu, na úmyslu…
Blanc se choval jako perla — říkal o mně hezké věci a obratným způsobem. Buď jak buď — Cassagnac se svými způsoby vás může zavést daleko, aniž si toho všimnete; ostatně jsem mu to řekla.
Máme se znovu vidět snad v sobotu a určitě v úterý.

Poznámky

Pozn. překl.: Kníže Karađorđević — podle rejstříku tištěného vydání (Mon Journal, sv. 11) jeden ze synů kněžny Sary Karađorđevićové (Alexis, nar. 1859, nebo Božidar, nar. 1862), s nimiž se Marie setkala 19. dubna 1878. ↩
Pozn. překl.: Redingot (fr. redingote) — dlouhý pánský přiléhavý kabát se šosy, denní společenský oděv, méně formální než frak; střihem připomínal svrchník; Blanc přišel ve fraku (tenue de soirée), Cassagnac v méně formálním redingotu — odtud komická záměna Triphona. ↩
Pozn. překl.: Kapitán fregaty — francouzská námořní hodnost, zhruba odpovídá plukovníkovi; Blanc byl důstojníkem námořnictva. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „à la russe“. Rozloučení po rusku, tj. polibek na tvář nebo čelo; ve francouzské společnosti 19. stol. bylo považováno za intimní, ale v ruském zvyku zcela běžné. ↩