Středa 24. dubna 1878

Místo čtení jsem při pózování hrála na kytaru. Vidíte — učím se nazpaměť.
„Říká se, že tě vdávají.
Víš, že z toho zemřu.“
Zpívám to s veškerým potřebným citem, klidným zoufalstvím a čistýma očima. Jen kvůli písni — neboť ve skutečnosti jsem se trochu rozrušila až večer. Dědeček chtěl, abych hrála a zpívala celý večer u něj — a pak mama začala naříkat nad Popaulovým sňatkem. Protože je teď vše skončeno, říká, lze vše říci. V celém vesmíru existovaly jen dvě bytosti, jež k sobě dobře patřily — Marie a Cassagnac. A teď ta pokrytka s černými vlasy bude mít vše a bude šťastna! Získala ho cito-
vostí — jsem si jistá! Atd. atd.
A tak dále.
Kdybych bývala dávala průchod citům — nebo spíše kdybych nebyla vždy hrála bláznivou a vzteklou — snad bych tím získala. Tušila jsem maminy tajné myšlenky a nemýlila jsem se. Já tyto myšlenky neměla — zakázala jsem si je — a bylo mi s tím dobře; a vše by bylo víceméně v pořádku, kdyby mě dnes večer nebyli popudili proti osudu, jenž je nespravedlivý, zlý, škádlivý a krutý.
Ale nedovoluji si výbuch — stáhnu se do sebe, zacpu oči a uši a čekám, až bouře přejde, přičemž si říkám: viděla jsi horší věci — ještě jednou odvahu.
Jak je otravné, že mama říká všechny ty věci — i kdybych cítila něco, bylo by lepší nechat mě na pokoji. Víte — když se děti zraní a někdo je utěšuje, křičí více.
Já jdu malovat — ale cítím se, jako by mi stáhli kůži, a jako by vše, čím jsem vycpaná, šlo k čertu; viděla jsem to u panenek, jimž se sundá kůže z perkalového plátna, a pak se žíně sypou ze všech stran.
Zakázala jsem si vše — jen ne malířství — a přicházejí mi znepokojit ducha, duši, srdce a vše ostatní. Dívko — trápí-li tě to — mysli vždy na toto: je to jen otázka času; čas ti to dá zapomenout, čas utišuje všechny bolesti. Buďme trpěliví a svěřme se Bohu. Ale zítra má Paul de Cassagnac přijít na večeři.
Ožení-li se, raději bych ho neviděla. Budu mít strach a… budu mít strach.
Cassagnac se žení… tuto novinu přijímám mrzutým mumláním — to je přirozené — ale byla bych skoro lhostejná, kdyby mama nebyla tak rozmrzena. Nedávám najevo žádné zklamání, ale ani se neostýchám říci, že je to nepříjemná událost; toto chování sluší ženě, již špinavá voda vesmíru [Začerněná slova: přinutila] uchýlit se na horu.
Je půl jedenácté — jdu spát, abych byla podle svého zvyku v ateliéru v pět minut před osmi.

Poznámky

Pozn. překl.: Lidová píseň, obvykle „Chanson du départ pour la noce“ nebo podobná — Marie cituje strofu o nevěstě a smrtelné žárlivosti milence.