Pátek 19. dubna 1878

Jdeme do kostela, kde při modlitbě velmi hřeším. Je katolický Velký pátek — a protože jsem nemohla jít ke Karmelitánům, poněvadž je příliš hezky a potkala bych někoho, šla jsem sama do Saint-Augustin, abych se dobře zamyslila. Stále ten věčný leitmotiv.
Teď se to změnilo — je ztracen, chudák. Koho tedy budu hledat? Já, jež jsem měla plán najít ho znovu později a udělat z něj vyvoleného. Hodil se mi — a obávala jsem se jediné věci: že přibere. Bude třeba najít jiného… Stejného? To je nemožné. Jsou angličtí a ruští a dokonce francouzští lordi — milionáři, šílenci, zábavní, originální, kteří mohou zaujmout, zbláznit, pobavit. Jsou vážní a inteligentní muži, kteří si zaslouží nejlepší city. Ale je jen jeden Paul de Cassagnac — nuže! Slyšte. Ožení-li se, nebudu ho již litovat — protože tím prokáže, že je jiný, než jsem myslela. Odpustila bych mu to jen ve svůj prospěch. Je to jako jeden den, kdy jsem ho tlačila, aby mi něco řekl — zeptal se, zda ho chci přimět, aby nedostál svému slovu.
– Ale ano, říkám — jde-li to v můj prospěch.
Před časem jsem nechápala, co to je svrchovanost inteligence — považovala jsem Antonelliho za duchaplného muže, a vskutku — pro mladého světáka není hloupý. Je to jako salonní zpěvačka srovnávaná s Patti.
Věřili byste — před pobytem v Paříži jsem neznala nic z velké intelektuální výhně světa; ne všechny celebrity stojí za to. Malíři mohou být jak hloupí, tak nudní. Vědci jsou příliš pohrouženi do sebe, básníci mají často špinavé prádlo, herci… fuj! Autoři… mají půvab jen ve svých spisech… říká se, že Alexandre Dumas ho měl i jinde… z toho důvodu jsem jím byla zpětně poblázněna.
Zbláznila bych se do Mirabeaua nebo do krále — protože je to král; ale prostý smrtelník, jenž se povznese a vyroste svou vůlí a zásluhami, se rovná králi — zvlášť není-li synem ševce a může-li ukázat nějaké pergameny. Řeknou, že je to hloupé — ale ne, ujišťuji vás, je to ohromné, a nikdo se nemůže vyhnout prestiži „těchto starých idejí“, jež jsou věčné, a proto nemohou být ani nové, ani staré.
Teď, moji drazí přátelé, víte, v jaké úctě jsem chovala muže, jenž se chystá koupat v domácím louhu — doufám, že mu vzdáte čest, protože o mém géniu nepochybujete.
Politik, tribun, zastánce věci, ideje, vůdce silné strany — ať říkají co chtějí. To je jakási všeobecná sláva, jež tkví celá v něm a šíří se na vše. [Začerněná slova: oč je to více] skvělé, byť frivolnější, než zvláštní talent, jenž pracoval na jedné věci, přilnul k jednomu předmětu — jenž je snad větší, ale je dostupný jen lidem jisté inteligence — ano, zatímco onen je dostupný všem, od nosičů na nádražích až po veliké krále tohoto světa. Kdybych jen mohla napsat, co si myslím. Vyjadřuji se špatně, a to mě mrzí kvůli tomu, co chci říci.
Ale předpokládám, že jsou lidé, kteří to samé řekli již lépe a správněji.
Kdybych jen mohla číst… ale to mi ničí zrak pro kreslení. Jedenáct hodin — jdu spát, klidná, spokojená, královnou.
[Na příč stránky: 1880. Otupělá.]

Poznámky

Pozn. překl.: U Karmelitánů — kostel Notre-Dame des Victoires, oblíbené místo pařížské zbožnosti; Karmelitánský klášter na rue de Vaugirard byl místem slavného masakru kněží roku 1792.
Pozn. překl.: Leitmotiv — německý hudební termín pro opakující se téma; Marie jím míní svou neustálou posedlost Cassagnacovou ženitbou.
Pozn. překl.: Adelina Patti (1843–1919) — jedna z největších sopranistek 19. století, v době Mariina psaní na vrcholu slávy; pro Marii ztělesňuje absolutní měřítko hudebního génia.
Pozn. překl.: Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau (1749–1791) — slavný francouzský řečník a politik Revoluce, proslulý bouřlivým osobním životem i politickým géniem.