Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 15. dubna 1878

Schaeppi bude přicházet jen odpoledne — toto mučení tedy potrvá dva týdny.
Když kreslím — nežiji již životem lidí, jsem u své práce. Ale když pózuji…
Ráno jsem, otravována tím, že jsem zmeškala ateliér kvůli dopisu té proklaté Švýcarky, jenž přišel příliš pozdě, odešla do Louvru s Rosalií — a cestou jsem poslala Fortuného říct Multedovi, že mám být v Louvru, kde v tu chvíli pracuje slečna Schaeppi, o níž jsem mu mluvila — je to dobrá příležitost, abych mu ji představila, protože chce mít svůj portrét. Odpovídá, že v půl jedné bude rád v Louvru. Ale cestou pojímám záměr odejít v jednu přesně a nechat ho trčet samotného — pak se ale stávám lepší a rozhoduji se na něj přece počkat. Ale Multedo je bezpochyby předurčen k neštěstí — muzea jsou vždy v pondělí zavřena — vracím se tedy a posílám mu lístek v tomto znění co možno nejpozději.
Vážený pane,
Chtěla jsem vás představit slečně Schaeppi, ale zapomněla jsem, že Louvre je v pondělí zavřen. Tedy tam nechoďte.
Marie Bashkirtseff.
A zde jeho odpověď — stejně italský tenor, stejně květnatá — a stejně tak… ať ho čert vezme…
^6^ Pondělí [15. dubna 1878], Slečno,
Děkuji vám, že jste si na mě ráčila vzpomenout a na ten rozkošný záměr, jenž jste mi navrhla.
Váš lístek jsem nalezl při návratu z Louvru. Já sám, celý pohroužen do radosti, jíž jsem byl naplněn, jsem zapomněl, že pondělí je dnem klidu pro naše muzea.
Před zavřenými branami paláce jsem zakusil kruté zklamání.
Člověk se nikdy nenasytí pohledem na mistrovská díla.
Když jsem měl v sobotu a v neděli rozkoš obdivovat jeden zázrak, jsem tím více unesen, když ho vidím znovu v pondělí.
Uctivé poklony.
A. Multedo
Dina řekla, že by Paul de Cassagnac byl zcela jiný, kdybych s ním byla aspoň o polovinu tak přívětivá jako s Multedou. Tato myšlenka — možná absurdní — mi nicméně není ze své povahy příjemná.
Nohy, jak je maluje Schaeppi, nestojí za nic. Maminka a Dina
– Tamtéž, s. 256–257
se vracejí a říkají, že potkaly Cassagnace s přítelem v elegantním kočáře v Bois, na Champs-Élysées. To mě téměř rozlítí — nazouvám si bosé nohy do bílých pantoflí, beru klobouk, závoj, kabátek — a vycházím s Dinou. Ale ta procházka — ty kokoty, ti bankéři, ti elegáni — to vše mě znechutilo! Již nikdy nevyjdu do té Paříže, jež mi působí nevolnost!
Takže Paul de Cassagnac se tedy stane každým člověkem!
Ať si vezme ženu, kterou miluje — ale ať cynicky neříká: mám toho dost po krk, vadnu — vezměme se! Fuj! Ta hrůza! A to je Cassagnac, jenž se prochází po Champs-Élysées s přítelem, jenž řídí!
Bože, jak jsem hloupá — proč ne? Věděla jsem přece, že chodí do světa, do faubourg Saint-Germain — to mě již dříve zlobilo — a to mě rozplakalo, protože já nikam nechodím, já! To je stará stará historie… mé staré aspirace.
Vzduch je těžký — je horko — ulice jsou k večeru plné kočárů — nenávidím Francii, Francouze a Paříž!
Paříž je nezbytná pro toho, kdo chce být znám… ale nenávidím ji!
Balzac řekl v Hledání absolutna něco, co by potěšilo imperialisty — a mě to těší, protože je to ospravedlňuje… Cítila se jako zločinkyně po způsobu velkých mužů, kteří porušují svobody, aby zachránili vlast.
Schaeppi maluje příšerné nohy — jsou spíše nohy švédské ženy než moje. Ztrácím čas nadarmo.
V tomto městě se dusí — je již příliš horko.
Nudím se.
Jsem rozrušena… To je zahálka — to protože nekreslím.
Přece jen potřebuji nohy — nechám si je odlít… ale bylo by třeba peníze — ty nemám — to znamená — nemáme.
Ten netvor Multedo, jenž si myslí, že se mi líbí! Ranní věc ho v tom utvrdí. Říkala jsem mu několikrát se smíchem: uchovejte si toto přesvědčení co nejdéle, drahý pane — když si zdál věřit, že je ten vyvolený. Fuj! Ta hrůza.
Proč to není Paul de Cassagnac! Řekněme to tedy. Protože to je vždy takhle!
Pokud jsem se Blancovi kdy líbila — zbavil se tohoto nápadu jako policista, jímž je. Navíc — člověk o dvou tvářích, naprosto zasazený mezi nás a Cassagnace, jenž ani bez toho nebyl
příliš vlídný.

Poznámky

Pozn. překl.: „Faubourg Saint-Germain“ — aristokratická čtvrť, symbol nejvyšší pařížské společnosti. ↩