Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 14. dubna 1878

Šly jsme v černém do kostela — využívám tento týden, kdy Schaeppi konečně domaluje mé portréty, abych vykonala pobožnosti. Pak jdu s Marií do Madeleine, odkud přivádíme Mouzaye. Ta mi říká, že jsem vedle své pravé role — a Cassagnac také — že dělám hlouposti a že mě nebere vážně; že vůbec nenaplňuji podmínky programu, který mu představila; zkrátka že se topím ve zbytečnostech, zatímco bych mohla hrát všechny myslitelné role — být madame Récamier — ba i více! Ale je to tak — jsem zcela jejího názoru — říkám jí to; oblékám se před ní — jsem připravena k… zkrátka za dvě hodiny projdu všemi výšinami a natolik si zpustoším ducha, že nevím vůbec ani kde, ani jak stojím. Pan d'Alt odchází. Pan Multedo právě vstoupil.
Ano, ano — co říkáte… ostatně nic neříkáte — ale přísahám vám na hlavu Pincia (vám to připadá hloupé — mně ne), že budu slavná. Přísahám vám — přísahám vám vážně — přísahám vám na Evangelium, na Kristovo utrpení, na sebe samu, že za čtyři roky budu slavná — a za čtyři roky bude mít Paul de Cassagnac osmatřicet let a bude tlustý a těžkopádný — [Napříč stránkou: Má osmatřicet, já dvaadvacet — a slavná jsem jen v novinách vysoké společnosti. Ty se mnou sice zacházejí jako s téměř velkou umělkyní, ale to není to, co jsem doufala.] — a já budu mladá a hezká! Necítím ani ostatní slavné osobnosti, byť mnohem větší — protože jsem se s nimi nikdy nesetkala a neměla jsem příležitost je vidět jinak než jako bytosti stranou, v knihách nebo v novinách.
Apropos pověry — dvakrát jsem zkazila kresby, když jsem seděla vedle Kennedy, což mě přivedlo k tomu, že jsem si toto místo zhnusila. Od té doby jsem ale seděla vedle ní a dopadlo to výborně. To je povzbuzení — vidíte, že všechny ty velké hrůzy mohou být nakonec ničím.
Multedo vůbec není bohatý. To je jisté. Právě jsme přestály hotový útok. Pan Georges přišel s houfem mužů, opilých jako on. Zvonili více než čtvrt hodiny — byl to Triphon, kdo měl tolik obratnosti, aby to všechno vymetl. Ale ujišťuji vás — situace nebyla veselá. Inu!
Večer pan de Morgan, Multedo a Goldsmid. Multedo si myslí, že ho miluji. Hlupák. Ale snáším ty pocty a jeho láska
se na mě chvílemi přenáší — ale je to zcela fyzické, varuji vás, ať by vás to jakkoliv děsilo.
Ach, kdyby to byl někdo jiný… Multedo není bohatý — co chcete, abych s ním dělala! Jak se mu vysmívám — a jak je příjemné hrát tuto komedii a vysmívat se mu!! Možná si myslí, že se vysmívá mně… ale mýlí se — zaplétá se… myslí-li si, že nejsem příliš bohatá… ale vyvedla jsem ho z omylu — příležitost se naskytla, řekla jsem mu, že nejsem bohatá.
Pak páni de Plancy a Goldsmid. Multedo se začal dvořit Dině — v naději, že si ho jako včera a jako dřív půjdu přivlastnit. Ale nechala jsem ho — byl tu Plancy, jenž je stejně dobrý jako on — takže když viděl, že se na něj ani nepodívám, rozhovor zvadl, pak skončil a stal se pro oba tíživým a nudným — zatímco jsem se bavila s ostatními a sledovala koutkem oka fáze, jimiž procházel ten proklatý poslanec a ubohá Dina, jež se uvnitř smála. Zkrátka — odešel s úsměvem na rtech a sklopenýma očima — znáte ten zmatený, rozpačitý, žalostný úsměv…
Ponížila jsem ho ve svých očích… utěší se za svých dvacet jedna dní vojenské služby. Neberu si servítky. A Mouzayův politický salón… To mi rozvrací ducha a dává mi horečku. Jsem dobrá!… Kdyby se to uskutečnilo, neměla bych už co si přát — a to by nebylo přirozené. Mohlo to být snadno, navzdory všemu. Kdyby mě Cassagnac viděl očima druhého — ano — ale tak to je! Celý den jsem měla chuť ukázat se Cassagnacovi —
byla jsem hezká v černém, pro Cassagnace — dopustila jsem se té zbabělosti, že jsem šla do Madeleine, a dopustila bych se i té, že bych se šla pěšky projít po Champs-Élysées, kdyby ti lidé nepřišli… A jakmile odešli — Dina, Marie a já, sedíce u okna-balkónu, při poetickém měsíčním svitu, pustily jsme se do jejich rozebírání tak chladně, tak cynicky… Nechme toho — můj politický salón…
Můj Císaři! Tady je to na místě říct.
Večer přišel Blanc — Blanc proměněný, omladlý, oprášený — co dokáže smíření! Nemluví o ničem jiném — před osmi dny o něm mluvil jen ve zlém.
Pomyslete — jaká hrůza! Cassagnac má dost své maďarské ženy a chce se oženit! K tomu Dina o sobě prohlašuje, že je do něho zblázněná, a mluvíme o tom. Blanc tvrdí, že povahy jako Popaul a já by tvořily ideální svazek — nebo by si házely karafy a sklenice po hlavě.
Ideální svazek… ne — neboť bych z něho měla takový strach, že… bych udělala ze své kůže koberec pod jeho nohy.
Nedokáži dobře soudit o ničem — nevím, zda bych nelhala, kdybych říkala, že se ve mně odehrává něco zvláštního — použiji technického výrazu pro analogické okolnosti. Kdybych byla bohatá!!!! Apropos bohatství — vidíte Paula de Cassagnac, toho jakéhosi velkého muže, hledat věno?! Kdyby k tomu došlo — člověk by si musel zoufat nad celým světem! Ale to by bylo hnusné, hrůzné! Muž jako on by se neměl ženit. Mluvila jsem před Blancem bez zábran — oznámila a opakovala jsem, že nejsem již žena a že na vše pohlížím z výšky hory. To je pravda — nu tak!!
Víte… jsou myšlenky, které teď nepřiznávám.
To znamená — je tu Cassagnac. [Napříč stránkou: Příliš. A byla bych měla Cassagnace. 1880]
Chudák stařeček — zajímá se o vše a tolik trpí tím, že nemůže mluvit. Nejlépe ze všech uhodnu, co chce říct — byl dnes večer tak šťastný; četla jsem mu noviny a všechny jsme si povídaly v jeho pokoji. Pro mě to bylo smutkem, radostí, pohnutím.
A nyní — moje rozmrzelost, moje zuřivost, moje zoufalství nemají výrazu v lidském jazyce!! Kdybych kreslila od patnácti let — byla bych již slavná!!!
Chápete?!!

Poznámky

Pozn. překl.: Madame Récamier (1777–1849) — slavná pařížská saloniérka, vzor společenského vlivu. ↩