Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 7. dubna 1878

Multedo přišel ve tři hodiny a pod záminkou čekání na Dinu a Berthe, které se procházely, zůstal do půl sedmé. Bavila jsem se — ale neměla jsem ty průbojné průpovídky, jež jsou „zázraky vašeho báječného a pro vašich osmnáct let hrozivého důvtipu“.
Maminka musela několikrát odejít ke stařečkovi — Multedo mi mluvil o bále.
– Vracíte se ke své mánii, pane — budiž; jen když mě to bude bavit.
Zdá se, že domino, na okamžik dojato… rozrušeno… snad lítostí… co já vím — mělo chvíli slabosti nebo soucitu; a zatímco zamilovaný kleče na kolenou a skláněl hlavu na klín onoho domina, toto sklonilo svou hlavu na hlavu onoho pána — jenž bude celý život hrdý na to, že způsobil okamžik rozruchu té mramorové soše na jejím ledovém podstavci! Směji se a ničemu nerozumím. Faktem je, že musel věřit v malý úspěch, když jsem unavena a podrážděna přitiskla čelo své masky k jeho vlasům.
V tu chvíli, zdá se, uvěřil, že mám srdce, že jsem žena — a jeho ješitnost nikdy nezapomene na ten triumfální okamžik.
– To je stále vaše mánie, pane — ale mě to již nebaví.
Žena, která potká muže na salóně a pak ho jde hledat na ples do Opery a stráví s ním tři hodiny… ten muž jí přece musel připadat zajímavý… a pak mu zahraje tak ohavný žert — stane se zrádnou, zlou, nízkou! Proč nepředpokládat, pane, že ta žena tam šla za někým jiným, koho nenašla — a ocitla se cizí, sama, a spatřivši známou tvář se jí chytila jako záchranného prkna?
Zkrátka — ten nádherný Korsičan věří, že jsem do něj bláznivě zamilovaná. Skvělý žert! Jen aby mu to pomohlo úplně se zaplétnout — a až se zaplete, buďte si jisti, hodní psi, nebude si jistý ničím.
Blanc, jenž si všímá všeho, si včera bezpochyby všiml, že ten pán a já jsme flirtovali. Blanc tvrdí, že Multedo nemá vtip… v každém případě ho má více než ta stará fregata — má ho dost na to, aby se s ním dalo mít vtip… chudák
chlapec — jak pomyslím, že klečel před křeslem, jež mě představovalo (líčil scénu z bálu), když se maminka vrátila. Zůstal zcela ohromen…
– Zůstaňte, zůstaňte, pane — to nevadí, neboť nejste na kolenou přede mnou…
– Madame, to je demonstrace… Viďte, maminko, nevadí, že pan zůstane na kolenou před tím křeslem?
Vážně mi řekl, že jsem nejduchaplnější žena, jakou kdy potkal, a že nikdy neviděl ženu, která by se mu více líbila.
– Jste velmi krásná a velmi hezká — ale jste příliš stará, nemáte srdce.
A ještě a stále a šestatřicet věcí, z nichž bych byla před dvěma lety šílená pýchou.
Nemůže spolknout svůj rendezvous u Madeleine. Je to zvláštní — vím, že mi je lhostejný, ale občas má v hlase tóny, jež vyvolávají dost podivné pocity. Tak jeho zcela… zvláštní polibky na mé rukavice na bále v Opeře mě roztřásly jako dotek elektrického stroje — a včera večer při přecházení salónem se rukáv mého šatu otřel o jeho ruku, jíž se opíral o truhlu a díval se na mě — a já se zachvěla od hlavy k patě… Asi je ten člověk nabit elektřinou — a to je vše.
– To jsem já — to je Multedo!
Moje malá teta, Dina, já a dokonce i Rosalie z toho udělaly jakési heslo, které nás rozesmívá, když si připomínáme Madeleine a ten tichý hlas, tu kočičí chůzi a ten důstojný výraz. Fuj! Jak je to odporné — muž.