Pondělí 1. dubna 1878

Berthe je bláznivá — ten její Lancaster… ale především mi dovolte oznámit vám jednu zprávu. Alexandre zemřel — přijel ráno z Florencie Marcuard a právě mi to sdělil. Zemřel v důsledku souboje a píše mi dopis, v němž prosí o odpuštění. Vraťme se k Berthe — s níž Lancaster zachází jako s hovádkem, jakým je. Baví ho, že ho tak šíleně milují. Ta ubohá dívka ho pronásleduje až domů, přistihne ho s kokotami¹ — a on jí řekne, že to bylo pro jeho bratra, a ona mu věří a jde ho prosit o odpuštění za to, že se na něj zlobila. Pak jí řekne, aby na něj zapomněla, že tak musí být. Napíše mu, že je to nemožné. On se vrátí, opět se baví — a řekne jí, že ho to velmi mrzí, ale že je zasnoubený s jinou dívkou. Pak Berthe pronásledují ohavné anonymní dopisy, v nichž je nazývána jeho milenkou, v nichž ji hrozí kdovíjakými svinstvami, nepíše-li onomu neznámému stvoření dopis, jí nadiktovaný a podepsaný plným jménem. Toto neznámé stvoření je jedna z nejšpinavějších žen, jaké existují. Zkrátka — říká jí ty nejabsurdnější hlouposti, dává jí ty nejdětštější důvody — a ona vše vysvětluje, vše odpouští, všemu věří a poslouchá.

Večer mi to vše vyprávěla — nemohla jsem svým uším věřit. Kdybych měla čas, vyprávěla bych vám, do jaké zaslepenosti, jaké hlouposti, jakého nedostatku veškeré hrdosti, veškeré důstojnosti, jakého idiotismu může Láska dovést dívku, která je navíc od přírody Angličanka.

Kolem desáté hodin ta nešťastnice, já a Dina vycházíme pěšky v doprovodu mého strýce. Jdeme poslat madame Yorke deset hloupých aprílů, pak k ní vystupujeme — zkrátka přemíra aprílů, které se kříží. Smějeme se téměř jako onoho léta v Nize.

Co se týče Alexandra… chudák chlapec — uhádnete přece, že jsem vám udělala apríl.

Telegrafujeme toto Marcuardovi, jenž je ve Florencii.