Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 31. března 1878

Večerní kurzy jsou skončeny — budu si muset zorganizovat práci doma.
Dnes ráno jsem Marcuardovi telegrafovala toto:
Naše cestovatelky odjely a dorazíme do Florencie v pondělí.
Paní Bashkirtseff.
V osm hodin dostáváme tuto depeši:
Depeši jsem dostal, děkuji. Mohli byste telegrafovat hodinu příjezdu?
Marcuard.
Přijedou v pondělí prvním vlakem. Srdečné pozdravy.
Bashkirtseff.
Zítra další depeše. Chci, aby se ve Florencii trochu pohnuli — teď tam prý mají takovou nudu, že to vzbudí senzaci.
Dnes večer v půl deváté se musím ocitnout v fiakru naproti Madeleine, abych tam potkala Multeda.
To je opravdu špatné — ale co chcete, slíbila jsem.
V devět hodin se tedy u velkých dveří kostela zastaví fiakr a muž, jenž netrpělivě procházel v tom špatném počasí, přistoupí k dvířkům a otevře je.
– Neotevírejte dvířka, říká Rosalie přestrojená za madame de Daillens (kterou ve čtvrtek považoval za mou komornou).
– Abych neotevíral dvířka?…
– Ne, ne, pane — a dáte-li čestné slovo, že nás nepůjdete sledovat, madame se odmaskuje.
– Dám vám tolik čestných slov, kolik si přejete…
Ale vždyť mě poznáváš… to jsem já, Multedo.
Měl ruku na srdci.
– Ano — a ty mě poznáváš?
– Ano, řekl, spatřiv domino, blond paruky, malé ruce, jež s největší něhou na světě svírá.
– Počkej — sundám si masku.
– Ach, ano.
Maska, paruka i kapuce padají — a on couvne ohromený před obličejem mé malé tety Marie.
V tu chvíli Rosalie zatáhne za šňůru, kterou fiakr držel v ruce, a odjíždíme, zatímco Multedo vykřikuje:
– To nebylo špatně zahráno! — pak si to rozmyslí a křičí, chytaje se dvířek:
– Ale kam jedete, kam jedete?
Ale fiakr je daleko — a já mohu konečně vylézt zpod sedadla. Vybraly jsme starý kočár kulatý jako archa a já jsem se skrývala pod kožichem.
Nedal-li se oklamat ničím — a tomu věřím — bude aspoň vědět, jak chodím na schůzky s muži. Myslím také, že ho nejvíc uvádělo v zuřivost vědomí, že jsem celé té scéně přihlížela.
Ale to není konec. Upravíme se a jdeme k Boydovým, kde jsme daly Blancovi sraz kvůli věci.
Záhy poté přicházejí Filippini a Multedo, velmi podrážděný. Berthe je pozvala včera.
Multedo mi dělá dvořbu a dochází až k čistě italským vyznáním. [Začerněná slova: celá má obrana spočívá v tomto] — v různých obměnách.
– Nerozumím, co říkáte; naprosto nic nevím — viděla jsem vás jen dvakrát.
Neboť mi dělá padesát zastřených výčitek — takže kdybych opravdu nic nevěděla, ničemu bych nerozuměla. Kdyby Berthe nebyla tak nevyléčitelně bláznivá po Lancasterovi, zlobila by se kvůli Multedovi. Nechci mu nic zlého… protože to by nepomohlo.
Dříve bych to, co mi Multedo řekl, slavila jako triumf. Nyní… přijímám to jako skromnou zálohu z toho, co mi patří, a téměř mi to je jedno. Nechci vážné věci aspoň po dobu dvou let — dlužím se Umění — a přece moje koketerie a ženská hrdost si s poloúspěchy nevystačí. Nuže — ať jsou tedy úplné, ale nedůstojné, abych bez váhání mohla odmítnout sňatek. Ano — ale pak budu naříkat na osud, protože mi posílá jen věci, které nemám žádnou zásluhu odmítat. Bohu díky, ještě jsme tam nedospěly.
Několikrát během večera jsem se smála sama pro sebe — a on mi tehdy, pokývaje hlavou, říkal:
– Vy se bavíte — jste na to docela pyšná.
Hodinu dokazoval madame Yorke, že žena je vždy poznána — smála jsem se, jak je vidět diskutovat o věci, k níž jsem jedině já měla klíč.
Zapomněla jsem vám říct, že Kolemine byl na prvním bále zuřivý — tak to bral vážně; a stejně tak Edwards, jenž mi ve čtvrtek řekl, že jeho to nic nezasáhlo, ale Kolemine byl zuřivý. A říká se, že muži si už přece nenechají
naletět tak banálními hloupostmi.
Ráda bych věděla, zda don Carlos přišel na schůzku.
K čertu! Je to hovado.