Neděle 31. března 1878

Dnes ráno jsem Marcuardovi telegrafovala toto:
Naše cestovatelky odjely a dorazí do Florencie v pondělí.
Paní Bashkirtseff.
V osm hodin dostáváme tuto depeši:
Depeši jsem dostal, děkuji. Mohla byste telegrafovat hodinu příjezdu?
Marcuard.
Přijedou v pondělí prvním vlakem. Srdečné pozdravy.
Bashkirtseff.
Zítra další depeše. Chci, aby se ve Florencii trochu pohnuli — teď tam prý mají takovou nudu, že to vzbudí senzaci.
Dnes večer v půl deváté mám být ve fiakru naproti Madeleine, abych se tam sešla s Multedem.
To je opravdu špatné — ale co chcete, slíbila jsem.
V devět hodin se tedy u velkých dveří kostela zastaví fiakr a muž, jenž se netrpělivě procházel v tom špatném počasí, přistoupí k dvířkům a otevře je.
„Neotevírejte dvířka,“ říká Rosalie přestrojená za madame de Daillens (kterou ve čtvrtek považoval za mou komornou).
„Abych neotevíral dvířka?…“
„Ne, ne, pane — a dáte-li čestné slovo, že nás nepůjdete sledovat, madame se odmaskuje.“
„Dám vám tolik čestných slov, kolik si přejete…“
„Ale vždyť mě poznáváš… to jsem já, Multedo.“
Měl ruku na srdci.
„Ano — a ty mě poznáváš?“
„Ano,“ řekl, spatřiv domino, blond paruku, malé ruce, jež s největší něhou na světě svírá.
„Počkej — sundám si masku.“
„Ach, ano.“
Maska, paruka i kapuce padají — a on couvne ohromený před obličejem mé tetičky Marie.
V tu chvíli Rosalie zatáhne za šňůru, kterou kočí držel v ruce, a odjíždíme, zatímco Multedo vykřikuje:
„To nebylo špatně zahráno!“ — pak si to rozmyslí a křičí, chytaje se dvířek:
„Ale kam jedeš, kam jedeš?“
Ale fiakr je daleko — a já mohu konečně vylézt zpod sedadla. Vybraly jsme starý kočár kulatý jako archa a já jsem se skrývala pod kožichem.
Nedal-li se oklamat ničím — a tomu věřím — bude aspoň vědět, jak chodím na schůzky s muži. Myslím také, že ho nejvíc uvádělo v zuřivost vědomí, že jsem celé té scéně přihlížela.
Ale to není konec. Upravíme se a jdeme k Boydovým, kde jsme si daly schůzku s Blancem v jisté záležitosti.
Záhy poté přicházejí Filippini a Multedo, velmi podrážděný. Berthe je pozvala včera.
Multedo se mi dvoří a zajde až k vyznáním docela po italsku. celá má obrana spočívá v tomto — v různých obměnách.
„Nerozumím, co říkáte; naprosto nic nevím — viděla jsem vás jen dvakrát.“
Neboť mi zastřeně vyčítá padesát věcí — takže kdybych opravdu nic nevěděla, ničemu bych nerozuměla. Kdyby Berthe nebyla do Lancastera tak nevyléčitelně blázen, zlobila by se kvůli Multedovi. Nechci jí nic zlého… protože to by nepomohlo.
Dříve bych to, co mi Multedo řekl, slavila jako triumf. Nyní… přijímám to jako skromnou zálohu z toho, co mi patří, a je mi to skoro jedno. Aspoň dva roky nechci nic vážného — náležím Umění — a přece se moje koketerie a ženská hrdost nespokojí s polovičatými výboji. Nuže — ať jsou tedy úplné, ale nedůstojné, abych bez váhání mohla odmítnout sňatek. Ano — ale pak budu spílat osudu, protože mi posílá jen věci, jejichž odmítnutí není žádnou zásluhou. Bohu díky, tak daleko ještě nejsme.
Několikrát během večera jsem se smála sama pro sebe — a on mi tehdy, potřásaje hlavou, říkal:
„Vy se bavíte — jste na to docela pyšná.“
Hodinu dokazoval madame Yorke, že ženu vždycky poznají — smála jsem se, když jsem je viděla rozebírat věc, k níž jsem jedině já měla klíč.
Zapomněla jsem vám říct, že Kolemine byl na prvním bále zuřivý — tak to bral vážně; a stejně tak Edwards, jenž mi ve čtvrtek řekl, že jeho to nic nezasáhlo, ale Kolemine byl zuřivý. A říká se, že muži se už přece nenechají nachytat na tak banální hlouposti.
Ráda bych věděla, zda don Carlos přišel na schůzku.
K čertu! Je to hlupák.