Pátek 29. března 1878

Jdu do Opery s de Daillens — ale protože jsem neposlala žádný z připravených dopisů, je šance setkat se s kýmkoli ještě menší. A skutečně — sál nudný nade vše.
Pořídila jsem si takové poprsí, že mě při vstupu do lóže, kde sedí Multedo, berou za slečnu de Reszké (zpěvačku z Opery). Po několika bezvýznamných šarvátkách tam a onam je Multedo dost zábavný na to, abych byla duchaplná. Po několika procházkách po chodbách se vracíme do lóže (zbavila jsem se de Daillens tak, že jsem jí ukázala jejího sochaře) — sedím vpředu a můj kavalír za mnou.
Na to začínají marivaudáže, které trvají do půl páté ráno. Moje rukavice jsou pokryty trojnásobnou vrstvou nejvášnivějších polibků na světě. Divím se, jak se může muž takhle vysilovat pro nic za nic. Má přece dost rozumu na to, aby přiznal, že by byl směšný, kdyby říkal, že je do mě zamilován — nezná, třebaže tuší (!), mou tvář — ale že ho žádná žena nikdy tak nerozrušila a netrápila jako já.
Trpěl tak upřímně, klesal na kolena s takovým zápalem, prosil mě tak vášnivě, abych ho neopouštěla, abych ho znovu viděla, abych se mu dala poznat — a líbal mi ruce s takovým… vším možným, že jsem z toho měla opravdové potěšení.
Každou chvíli jsem se musela vymanit a vzdálit — přesto mi ta bláznivá hlava spočinula na kolenou a to tak často používané rámě se octlo kolem mého pasu. Ty rozkošné, tak čisté výstupy se odehrávaly v zadní části lóže. Necítím se poskvrněna. Byla jsem vypolstrovaná a domino je štít, jímž nic nepronikne.
Moje chování — pružné, a přece slušné — a mé repliky mu napovídají, kdo jsem; nenechám se ale chytit žádnou lstí a nechávám ho mluvit, aniž by mnou hnulo povídání o té rozkošné mladé Rusce, s níž se seznámil před deseti dny.
Ve čtyři jsem už měla chuť odejít — ale zdržela jsem se až skoro do pěti, abych vůbec nešla spát. Naprosto šílené však je, že když jsme znovu narazily na sochařovu ženu, jež už byla sama, možná už dlouho, jdeme na večeři k Voisinovi.
Nejím ani nemluvím. Multedo vypráví de Daillens, jak se umím bránit — a že měl větší potěšení z líbání mých rukavic než z polibků všech žen, které za léta potkal.
škrtnutoMyslí si, že jsem zvláštní stvoření a v běžném životě dost odlišná od té v masce [nečitelné]
„Kreslím kolem sebe,“ říká, „kruh a stavím v rozhovoru bariéru, kterou nelze překonat — bez masky.“
Na to de Daillens, velmi rozjařená, poznamenává, že muži jsou stvořeni k překonávání bariér. Ó, sochaři!
Zatímco pod maskou překračuje tuto mez sama — slovy, samozřejmě.
To je velmi zábavné.
Poznal mě — ale protože nic nepřiznáváme, je tisíc způsobů, jak to zařídit, třebaže jsem z té příhody rozmrzena.
Vracíme se v šest — je bílý den!
Multedo není bonapartista nadarmo — má všechny ty dost italské a rozkošné způsoby, jaké mají muži té strany k ženám.
Mé maminky jsou zděšeny, v kolik ráno se vracím; sama vím, že jsem se dopustila velké, zbytečné neopatrnosti — a proto, dusíc v sobě všechny výčitky, vykoupu se, dám si šálek kávy a odcházím pracovat do ateliéru.
Multedo má něco v sobě… jenže si ho vůbec nepředstavuji jako muže, ale jako manžela. To je dost hloupé — ale v kreslení jako v jiných věcech má člověk svůj vlastní cit.
Jako trofej jsem si odnesla… Multedovu kravatu, kterou jsem mu jedním šmahem strhla v okamžiku odchodu — a on šel pak za námi asi čtyřicet kroků, drže se dvířek, bez kravaty.
Ale poslyšte — právě mi to došlo: zaplatil kočár, a poté, co jsem vešla, kočár stál ještě několik minut u dveří. Nepochybně proto, aby viděl, zda jsem vstoupila jen proto, abych zase vyšla. Hleďme, dobrá ženko, co to provádíš.

Poznámky

Pozn. překl.: „Avant-scène“ (dosl. lóže u jeviště) znamenalo v dobovém žertovném slangu i ženské poprsí; Marie se pod dominem vycpala (srov. níže „byla jsem vypolstrovaná“). ↩
Pozn. překl.: „Marivaudages“ — duchaplné, koketní rozhovory; výraz pochází od dramatika Marivaux, jehož hry jsou plné jemného flirtování. ↩
Pozn. překl.: „Domino“ — dlouhý plášť s kapucí nošený na maškarních bálech; zakrýval celou postavu a identitu. ↩