Neděle 24. března 1878

Šla jsem do Madeleine s Marií, Etiénnovou ženou. Ta jednohodinová tichá mše je vždy zábavná. Nebyla jsem v bílém, samozřejmě — měla jsem svůj dlouhý vydří kabát, pod nímž bylo sotva vidět hnědou sukni. Šedý plstěný klobouk s pery ve stylu Ludvíka XIII., rozkošný a naprosto vznešený.
Don Carlos, který seděl před námi, oddělen pěti nebo šesti řadami židlí, se na mě při odchodu hodně díval. Poznal by ústa — nebo jsem prostě byla hezky upravená?
Nikoho jiného jsem neviděla — pod sloupy bylo hodně lidí a nemohla jsem příliš dávat najevo, že někoho hledám. Ostatně… jsem netrpělivá, ráda bych, aby bylo hned v sobotu, abych viděla pana Multeda, protože se mi zdá, že by se z něj dalo něco udělat.
Celý den jsem nemohla nic dělat — je to ostudné; mohla jsem číst, studovat svých padesát nástrojů, tisíc věcí zkrátka — ale nebyla jsem nakloněna ničemu jinému než přípravě mystifikací na čtvrtek.
Pořad dne
Jak víte, panuje mezi Cassagnacem a mnou jakási tíseň, která mě velmi trápí. Jediný způsob, jak věci uspořádat a uklidnit se, je nechat ho zcela na pokoji a ve čtvrtek zaujmout, koho chci, jen ne jeho — ledaže by nastalo něco mimořádně příznivého pro nějakou hloupost. Ale varuji vás, že pokud se tím budu zabývat i nadále, z toho vzejdou jen ty nejodpornější pletichy na světě.
Musím si tedy pod tím nejpřísnějším trestem přísahat, že to ve čtvrtek nebude mým cílem.
Přísahám — a pokud se nenaskytne nějaká mimořádná příležitost,
přísahám dokonce, že s ním nepromluvím.
Buď mě pozná, nebo nepozná. Pozná-li mě — je to strašné. Nepozná-li mě — strávím pár příjemných chvil, ale to nikam nevede, takže s ním mluvit je zbytečné.
Kdyby ta bídná Angličanka, ta trojnásobná ničemnice, nespáchala tu hanebnost s maskou na maškarním bále, byla bych se dobře bavila. Uškrtit ji je málo. Ale ne — nelze jí nic udělat, protože by to nic nezměnilo; ale kdyby to mohlo něco změnit, způsobila bych jí ta největší příkoří.
Proč jsem skládala tuto přísahu? To mu přikládat příliš velkou důležitost… Zde je skutečnost: zdá se mi — nebo to tak skutečně je — že Paul de Cassagnac neoplácel s veškerou žádanou živostí. Z jakéhosi studu se tedy stahuju, abych se příliš nezaplétala.
[Na příč stránky: Prostě ho otravuje, že se na něj tak hloupě svalovuje madame de Fayet. A taky ten proklatý výlet s Blancem byl hloupý. Byl to třetí vpád. Ti bídní Boydovi jsou bídáci.
Když to nejsem já, kazí to za mě ostatní — zmírněme tedy aspoň škodu.
A uklidněme se tím, že ho necháme na pokoji.]
Ve skutečnosti není vůbec nic.
Nikdy nepřicházel častěji než jednou za čtrnáct dní, ba ani jednou za měsíc. Aby tomu bylo jinak, bylo by třeba zcela jiných okolností.
Ale má rodina je v tomto ohledu tak odporná — nemohla jste udělat krok, aniž by nezaznělo Cassagnacovo jméno; dávali najevo, že o něm mluví jako o důvěrném příteli, jako o Blancovi — jako by ten muž neměl existovat mimo nás. Nemohu vám říct, do jaké míry vás to může uvrhovat do odpudlivě falešných situací. Nemohu vám říct, jak moc je to nechutné.
Ale dost — jinak to být nemůže. Nechme toho a dělejme, co můžeme. Na příčině teď nezáleží — zdá se mi, že jsem Cassagnaca nudila, udělejme tedy, co lze, abychom se zbavily tohoto smutného přesvědčení; to znamená jediné, co lze dělat: nechat ho na pokoji a uklidnit se tímto prostým a neškodným způsobem.
To je obdivuhodně řečeno. Při tom zůstávám a dál nejdu. Amen.
bid. p. 227

Poznámky

Pozn. překl.: „Messe basse“ — tichá mše (nízká mše), jednodušší forma katolické mše bez zpěvu.
Pozn. překl.: „Paletot en loutre“ — dlouhý kabát z vydří kožešiny, předmět luxusu.
Pozn. překl.: Styl klobouku odkazující na módu 17. století z doby Ludvíka XIII.