Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 23. března 1878

Slíbila jsem vám, že překročím tu mez, o níž mi mluvil Robert-Fleury. Slovo jsem dodržela. Byli se mnou nadmíru spokojeni, opakovali, že stojí za to pracovat s tak vážnými vlohami, že jsem udělala úžasné pokroky a že za měsíc nebo dva:
– Budete patřit mezi ty nejsilnější — a všimněte si, dodal pohlédnuv na plátno nepřítomné Breslau, všimněte si, že mluvím o těch, které tu nejsou.
– Připravte se, řekl mi tiše Julian, připravte se na to, že vás tu budou nesnášet — nikdy jsem neviděl, aby někdo prorazil tak jako vy za pět měsíců.
– Juliáne, řekl Robert-Fleury přede všemi, právě jsem slečně udělal ty největší komplimenty — je zázračně nadaná.
Julian navzdory svému dosti tučnému tělu jako by levitoval. Robert-Fleury totiž není placen a opravuje jen z přátelství, takže Julian je šťasten, když žákyně zaujmou mistra.
Julian se zúčastnil opravy aktu (což nikdy nedělá), ale sledoval jsem ho, jak moji práci zvídavě sleduje od pondělí.
Zkrátka, se svou obvyklou skromností jsem se u lichotek příliš nezdržovala, spokojila jsem se s pouhou poznámkou, že
závist u jedněch vzrostla o padesát procent a u druhých závist smíšená s neklidem. Ostatní začínají malovat víceméně kdy se jim zachce, ale protože jsem se svěřila zcela zvláštnímu vedení Roberta-Fleury, který to tak chce, nedělám nic, aniž by mi to nařídil. A dnes mi nařídil, abych občas malovala jakékoli zátiší, velmi jednoduché, abych si zvykla zacházet s barvami. Je to už podruhé, co mi mluví o malování.
Příští nebo přespříští týden mu udělám na trojkovém plátně hlavu mé kostry, s knihou nebo s čímkoli jiným, hezky uspořádaným.
Etiénnův portrét je hotov. Je příšerný, ale dost dobrý pro lidi, kteří ho uvidí tam.
Hleďme — ještě dva měsíce a budu tak silná jako Breslau, která studuje tři roky, ba i déle. Po této stránce jsem tedy velmi spokojená, ale po jiné mám starosti. Chci tím říct totéž, co jsem říkala při Walitského smrti — když jsem se v tentýž den, vracejíc se z Versailles s Cassagnacem a Paulem, tak bavila. Tehdy jsem měla duchaplnost — a nyní, u tisíce všech Amélií, budu ji mít?
Boydovi, madames de Daillens, de Fayet. Páni de Morgan, de Plancy, d'Alt, Blanc.
Multedo nepřišel — ten muž, pro nějž jsem se oblékala. Berthe byla co nejelegantnější, obě jsme byly neklidné při každém zazvonění. Je to hloupé, ale ten Multedo je jediný, kdo je aspoň trochu muž. Ochotně na něj myslím, abych nemyslela na to, že myslím na Cassagnace — jehož fotografii jsem viděla v jednom obchodě na rue de la Paix, pořízenou před osmi dny a velmi podobnou, tedy fascinující a magnetickou.
Mám chuť jít zítra do Madeleine — ale protože by to bylo kvůli tomu, abych tam viděla Cassagnace, myslím, že si toto potěšení odpírám.
Victorine je bláznivá a nevhodná. Opět napsala Cassagnacovi, a bez podpisu — velice se bojím, že bude dělat hlouposti mým jménem, a proto píšu mladému poslanci krátký dopis, kde mu vysvětluji, že mě ta Fayetová otravuje, že jsem neklidná, a že žerty stranou, já s tou pilou, která je ze všeho nejhloupější na světě, nemám nic společného a s touto dámou nechci mít nic do činění. Atd.
Slušný dopis, comme il faut, rozumný a užitečný, který možná věci uspořádá a který mi dělá dobře s ohledem na ten strach, který znáte.
Je mi dovoleno — a mohu, aniž bych se snižovala a zrazovala svá předsevzetí — pokoušet se zalíbit panu de Cassagnac? Myslím, že ano, ale jak to dělat???
Především nepouštět se do zbytečného zapalování hlavy pod záminkou toho.
Ráda bych šla zítra do Madeleine. Nemohla bych tam jít prostě tak? Bez účelu? Jistě — ale svědomí není čisté, a tak mám dojem, že mi to vše bude napsáno na klobouku.
Půjdu tam jako před čtrnácti dny — bez postranní myšlenky, nebo leda s tou, ukázat se co nejvýhodněji.
Možná tam bude i Multedo?

Poznámky

Pozn. překl.: „Comme il faut“ — francouzsky: jak se sluší a patří, slušný, společensky bezúhonný. ↩