Pátek 22. března 1878

Berthe se procházela s Dinou a vyprávěla jí, že Multedo není čestný.
Nádherný večer. Šly jsme se podívat na „Josepha Balsama“, který byl právě uveden v Odéonu. Znám ten román jako všechna hlavní díla A[lexandra] Dumase, jehož jsem naprosto zběsilou obdivovatelkou.
Byly odeslány dva pozvací telegramy na tento večer — jeden Cassagnacovi, druhý Blancovi. Nepřišel ani jeden.
Ach, Berthe.
Teď bych si přála, abych nepřivolávala podezření svými úvahami, ale nejdřív…
Ach, ta Berthe. Mohlo to být tak zábavné! Uzavřeli jsme platonický pakt — ten pán mluvil o lásce nevinným a okouzlujícím způsobem.
[Začerněná slova: řekl dokonce, že je smutné pro] muže, který dosáhl, neboť je zapotřebí tak vzácné a neobyčejné morální pružnosti
aby láska vydržela potom… A dále, že se nikdy vážně nezamiloval atd. To vše jistě nebylo nic vážného, ale byly to vzácné složky pro rozkošnou anonymní komedii, která by nás oba bavila… A ta šílená, ta ovce, ta imbecilka, ta hezká Angličanka, ta zamilovaná do pana Roberta Lancastera, jež to všechno zničí! V jedné vteřině.
Vidíte, dobří lidé — vychází to na stejno! Když já nepokazím, pokazí za mě jiná.
To je odrazující. Ale ta rozkošná Angličanka… bídačka!
Zlobím se pro takovou maličkost… Takovou maličkost! Vy jste ale dobří! Muž, který měl šestnáct soubojů — to je přece maličkost! A ten nádherný charakter, ta odvaha, ten aplomb, ta inteligence a talent, jimž vzdávají hold i jeho nepřátelé. To je málo! Ale je to dost na to, aby to vzrušilo a přivedlo k šílenství pět tisíc žen, těch… dvanáct tisíc žen, o nichž mluvil onoho večera.
A ten magnetismus? To je málo! Přisámbůh, dámy a pánové, to je málo! To jest, je to dokonce velmi nebezpečné… A předpokládám, že kdybychom k takovému muži cítili náklonnost, bylo by to velmi závažné, protože taková náklonnost by byla podložena a odůvodněna tím nejokázalejším způsobem a neměla by nic společného s rozmary, které máme k mužům, protože se nám líbí jejich tvář.
Ostatně, co jsou to všechno za věci? A jak mohu mluvit o tom, co neznám? Proč jsem si říkala, že jsem zamilovaná do Lardereiho?
Byla jsem vůbec? Je to napsáno. Kdybych to nepsala, nevěřila bych tomu — teď, kdy k svému drahému Alexandrovi necítím než přehnaně omezenou obdiv. Jeho 300 000 franků ročního důchodu, skutečných nebo smyšlených, bylo jedním z jeho velkých půvabů, ačkoli mě tehdy večer na nádraží skutečně vzrušil a poté mi byl příjemnější než kdokoli jiný — takže jsem se stále pokoušela zastírat si, že má spravené a záplatované a špatné zuby. Tento jediný nedostatek je dostatečný, u sta hromů.
Nyní — hanba tomu, kdo v tom vidí zlo — Cassagnac: mluvím o něm jako o příkladu, a tak, člověk si může zapálit hlavu nad tím mužem, aniž by ho kdy viděl. Myslím také, že jiné ženy než já by si mohly hlavu zapálit jen pohledem na něj, aniž by cokoli věděly o jeho duchu či životě. Doufám, že to je kompliment, který potěší jeho potomky!
Pro mě není nebezpečný a hned uvidíte proč. Protože ho nepovažuji za dokonalého. Muž, který má
pány, který nejedná sám za sebe, mě nikdy nemůže zcela nadchnout.
Kdyby byl republikán, byl by již prezidentem a to by byla docela jiná věc; ale… stoje s většinou, neměl by tu zajímavou pozici spočívající v boji samotného proti všem, v tom, že ho nikdy nezastrašíte ani nevylekáte. V tom, že si udrží navrch a ostatní zesměšňuje. Ba! Zařídil by to tak, aby nic neztratil, a přitom byl s většinou — to jest v jejím čele — a menšina by byla zesměšňována a bičována, místo aby byla jako nyní utlačována počtem.
Nemohu si nadále dovolovat rozmary a zamilovanosti, dokonce ani takové jako pro Alexandra.
Co se týče pravé Lásky — nevidím nikoho. Don Carlos je příliš hloupý.
[Na příč stránky: Řekla jsem vše, co si myslím.]