Pátek 22. března 1878

Berthe se procházela s Dinou a vyprávěla jí, že Multedo není čestný.
Nádherný večer. Šly jsme se podívat na „Josepha Balsama“, který byl právě uveden v Odéonu. Znám ten román jako všechna hlavní díla A[lexandra] Dumase, do něhož jsem naprosto blázen.
Byly odeslány dva pozvací telegramy na tento večer — jeden Cassagnacovi, druhý Blancovi. Nepřišel ani jeden.
Ach, Berthe.
Teď bych si přála, abych nepřivolávala podezření svými úvahami, ale nejdřív…
Ach, ta Berthe. Mohlo to být tak zábavné! Uzavřeli jsme platonický pakt — ten pán mluvil o lásce nevinným a okouzlujícím způsobem.
[Začerněná slova: řekl dokonce, že je smutné pro] muže, když dosáhne cíle, neboť je zapotřebí tak vzácné a neobyčejné morální pružnosti
aby láska vydržela potom… A dále, že se nikdy vážně nezamiloval atd. To vše jistě nebylo nic vážného, ale byly to vzácné složky pro rozkošnou anonymní komedii, která by nás oba bavila… A ta šílená, ta ovce, ta imbecilka, ta hezká Angličanka, ta zamilovaná do pana Roberta Lancastera, jež to všechno zničila! V jedné vteřině.
Vidíte, dobří lidé — vychází to nastejno! Když já nepokazím, pokazí za mě jiná.
To je odrazující. Ale ta rozkošná Angličanka… bídačka!
Zlobím se pro takovou maličkost… Takovou maličkost! Vy jste ale dobří! Muž, který měl šestnáct soubojů — to je přece maličkost! A ten nádherný charakter, ta odvaha, ten aplomb, ta inteligence a talent, jimž vzdávají hold i jeho nepřátelé. To je málo! Ale je to dost na to, aby to zaujalo a přivedlo k šílenství pět tisíc žen, těch… dvanáct tisíc žen, o nichž mluvil onoho večera.
A ten magnetismus? To je málo! Přisámbůh, dámy a pánové, to je málo! To jest, je to dokonce velmi nebezpečné… A předpokládám, že kdybychom k takovému muži cítili náklonnost, bylo by to velmi závažné, protože taková náklonnost by byla podložena a odůvodněna tím nejskvělejším způsobem a neměla by nic společného s rozmary, které máme k mužům, protože se nám líbí jejich tvář.
Ostatně, co jsou to všechno za věci? A jak mohu mluvit o tom, co neznám? Proč jsem si říkala, že jsem zamilovaná do Lardereiho?
Byla jsem vůbec? Je to napsáno. Kdyby to nebylo napsáno, nevěřila bych tomu — teď, kdy ke svému drahému Alexandrovi chovám už jen přehnaně omezený obdiv. Jeho 300 000 franků ročního důchodu, skutečných nebo smyšlených, bylo jedním z jeho velkých půvabů, ačkoli mě tehdy večer na nádraží skutečně rozrušil a poté mi byl příjemnější než kdokoli jiný — takže jsem se stále pokoušela zastírat si, že má spravené a plombované a špatné zuby. Ta jediná vada stačí, u sta hromů.
Nyní — hanba tomu, kdo v tom vidí zlo — Cassagnac: mluvím o něm jako o příkladu, a tak, člověk může kvůli tomu muži úplně ztratit hlavu, aniž by ho kdy spatřil. Myslím také, že jiné ženy než já by ji mohly ztratit už jen při pohledu na něj, aniž by cokoli věděly o jeho duchu či životě. Doufám, že to je kompliment, který potěší jeho potomky!
Pro mě není nebezpečný a hned uvidíte proč. Protože ho nepovažuji za dokonalého. Muž, který má
pány, který nejedná sám za sebe, mě nikdy nemůže zcela nadchnout.
Kdyby byl republikán, byl by již prezidentem a to by byla docela jiná věc; ale… stoje s většinou, neměl by tu zajímavou pozici spočívající v boji samotného proti všem, v tom, že se nikdy nedá zastrašit ani vylekat. V tom, že si udržuje navrch a vysmívá se ostatním. Ba! Zařídil by to tak, aby nic neztratil, a přitom byl s většinou — to jest v jejím čele — a menšina by byla zesměšňována a bičována, místo aby byla jako nyní utlačována počtem.
Nemohu si nadále dovolovat rozmary a zamilovanosti, dokonce ani takové jako pro Alexandra.
Co se týče pravé Lásky — nevidím nikoho. Don Carlos je příliš hloupý.
[Napříč stránkou: Řekla jsem vše, co si myslím.]