Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 7. března 1878

Dnes ráno cestou do ateliéru jsem zastavila ve „Figaru", aby zveřejnili odměnu dvě stě franků tomu, kdo mi najde Pincio. Prvních několik dní jsem si to neuvědomovala — ale nyní nemohu vidět psa bez sevření srdce.
^7^ [Bez data] [Panu F. de Marcuardovi] Právě mi ukradli mého bílého psa, Pincio — toho, kterého jste u nás viděl. Je to hrozné. Myslím, že ho odvedli z Paříže — píši na všechny strany pro případ, že by ti bídáci byli chyceni charitativními dušemi, na něž se obracím.
Znáte ohavnější čin, než je krádež psa? Je to jednoduše zbabělost. Jak to! — vezme se tvor, který je připoután ke svým pánům, který má někdy inteligenci daleko převyšující tu některých dvounohých — ale není s to se bránit. To je vrchol malosti a zákeřnosti.
Máte velké štěstí — nemáte psa a nikdo vám ho neukradl. Koneckonců!
Co dělat — nechala jsem vyvěsit odměnu 200 franků a nepomohlo to nic. Není to ostuda celého lidského rodu?
Potěšte mě vyprávěním o Itálii.
[Marie]
Španělští studenti pořádají dnes večer ples u pana Tarbého, redaktora „Gauloisu".
Těch studentů je šedesát pět nebo sedmdesát — přijeli utratit 60 000 franků v Paříži, aby se bavili. Všude je slaví, zpívali a hráli na kytary, mandolíny atd. na Elysée, ve velvyslanectvích a u ministrů.
Protože tento týden nechodím do ateliéru odpoledne, vzala jsem Dinu a v jednu hodinu jdeme k Boydům, kde vezmu Yorkovou a Berthu, a jdeme do „Figara" pro informace o tom plese — posílají nás do „Gauloisu", kde uvedu jméno kněžny Eristoffové.
Ve tři hodiny obdržujeme pozvání. Dobře — bylo třeba vědět, je-li ples slušný. Koho se zeptat. Společnost se spokojila s tím, že šla do Vaudevilu — a já do ateliéru. Škoda. Ale bah! Není to první ani poslední nepříjemnost.
Zítra se organizuje výlet na „Les cloches de Corneville", operetu, která dělá furor a je prý na svém 290. představení. Pozvali jsme doprovodce a přiměla jsem paní Yorkovou pozvat Paula de Cassagnac — nepřijde, ale shledá ji velmi hloupou a nezdvořilou. Ještě ani nevložil navštívenku u ní (ani u Fayetové ne).
Ale nenávidím ji stejně jako Berthu — to jest, vlastně je nenávidím ne, ale hrozně se na ně zlobím pro tu masku, která vše zkazila.
Ostatně Monsieur chodí do faubourg Saint-Germain — orléanisté mu to vyčítají, a on odpovídá článkem, kde říká, že lze být člověkem světa a mít přesvědčení, a že
výtahy z Marie Bashkirtseff, Ed. Fasquelle, 1892, str. 91–92.
ostatně nemá ve zvyku nechávat svá přesvědčení v předpokojích.
Jsou šťastní lidé. Hluboce mu závidím, netrpělivím se a hraju na kytaru — ubohá bídná, čím jsem — nebo na mandolínu, ale to vede jen k tomu, že si vzpomenu na Itálii a dojímám se všemi těmi dojemnými melodiemi a krásnými písněmi.
[Začerněná slova: Chvílemi by hloupější a zvláště šťastnější žena to brala za jakousi lásku.]
[Čtyři řádky přeškrtnuty: což je jediná věc, jak se zbavit závisti, která je nepříjemným pocitem]
A skutečně by bylo tak pohodlné zbavit se té příšerné závisti! Splynout s tou bytostí, konečně ji milovat — a pak se závist mění v hrdost. Ano, to je způsob, jak se zbavit toho nepříjemného pocitu a proměnit ho v cosi rozkošného — bohužel je to příliš těžké a složité, sakryš! — kdyby to nebylo, každý by to udělal a nestěžovala bych si, že závidím. [Na příč stránky: závidím Cassagnacovi]
Přirozeně bych se ráda nechala obdivovat [Začerněná slova: ne-li milovat] tím pánem — a proto zuřím více než kdy jindy na svou více než kdy jindy nesnesitelnou izolaci. Myslíte, že bych nerada chodila do faubourg Saint-Germain, jít konečně do světa a užívat si veškerých zábav přiměřených mému věku, mému vzdělání, mé ješitnosti?
Umění je velké — ale já nemám sílu! Pláči a jsem nešťastná.
A pomyslím, že mi žádná zásluha nepomůže. Jen moje kůže, jen rozmary jednoho muže!
A čas plyne, plyne, plyne — ponurý, neúprosný, příšerný! Moje maminky jsou příliš šťastné, že se bavím v ateliéru. „Takhle je každý klidnější."
Ale pochopte konečně, bídáci, že žijeme jen jednou! Vy, kdo jste žily, byste to měly chápat! Pohřbíváte mě — kradete mi můj díl radosti, světla, života I.
Ach, ano. Jdi se bodnout, holka. Och, ta krásná slova — světlo, život — no prosím!
Není jim k tomu tématu co říci, co by nebylo řečeno.
Nemám tedy co dělat — jen klesat do falešné lhostejnosti, být zdrcena a hluboce zoufalá.
Obdivují mou pilnost — shledávají obdivuhodným, že nikdy nejdu ani do Boulonského lesa, ani do divadla. Nechci divadlo, kam se platí za místo!!
V ateliéru shledávají obdivuhodným, že jsem opustila svět kvůli práci!!!
Nechci říci, že bych nepracovala, kdybych žila slušně — naopak pracovala bych lépe, nejsouc roztrhána, mučena a tahána na všechny strany.
Resignuji se na to, že jsem zdrcena — ale ať dělám co dělám, to mě opotřebovává, činí mě ošklivou... A čas plyne, plyne, plyne.

Poznámky

Pozn. překl.: „Les cloches de Corneville" — opereta Roberta Planquetta (1877), jeden z nejúspěšnějších muzikálních hitů tehdejší Paříže. ↩
Pozn. překl.: Faubourg Saint-Germain — aristokratická čtvrť Paříže; metonymie pro starou šlechtu a vysokou společnost. ↩