Neděle 24. února 1878

V tom ubohém ateliéru říkají, že si beru Cassagnaca. Tak vida! To ještě scházelo! Aby ho to od nás odloučilo.
Je devět hodin večer — přestala jsem hrát na harfu, abych napsala něco o Florencii, kde jsem nechala svou rodinu, a zejména svou drahou maminku, tu tak rozkošnou, tak hodnou, tak milou, tak... drahou. Je to sladké šílenství, je to dokonce hloupé — ale píši to tak, jak to cítím, a píšíc, drahá maminko — skutečně se dojímám.
Alexandera jsem zapomněla — ale maminku a rodinu nezapomenu nikdy.
[CHYBÍ STRÁNKY 63 AŽ 68 (zaznamenáno BN na začátku sešitu)]
— velvyslanectví u ní. Pak by byl důvod přijít a mohl by mě shledat zábavnou, aniž bych vypadala jako dobrodružka. Neříkám, že by přicházel kvůli tomu — ale působilo by to lépe, víc bych na tom vydělala, bylo by to přirozenější a... počestnější. Protože nejsem ze dřeva, z něhož by si mohl udělat milenku, jsou všechny tyto úvahy velmi důležité. Člověk se, aniž si to uvědomuje, nechá ovlivnit vším, co mi chybí. Kdyby mladá kněžna Trubecká byla extravagantní jako já, shledali by ji nesrovnatelnou a neriskovala by, co riskuji já. Kdybych to řekla komukoliv — Cassagnacovi samotnému — odpověděl by mi: Jaká bláznivost, moje malá přítelkyně, jak málo mě znáte. — tak by to i myslel, ale cítil by, že v mých slovech je cosi pravdivého a bohužel nesmírně trefného.
Kdyby tu nikdo nebyl, nevadilo by to — ale co dělá uprostřed pana d'Abzaca nebo paní de Fayetové, nebo pana de Beaurepaira? Viděli jste Cassagnaca u paní Unetellové? Ona hodně přijímá? Vůbec ne. Komu se tedy dvoří? A prásk!
To musí být nepříjemné i jemu — jako je to nepříjemné mně.
Blanc je zcela jiná věc.
Co o tom říkám, je proto, abych Vám dokázala... nikdo nic nepopírá! Jen má rodina. To ona mě přivykla věřit, že musím dokazovat a hájit věci, které nikdo ne-
popírá.
Ani zdaleka nevěřím, že kdybych byla v blyštivějším postavení, vrhali by se přede mnou na kolena a vyznávali mi lásku. Mluvím z hlediska prostých vztahů nebo přátelství — i když i láska podléhá vlivu takových věcí.
Byla jsem zamilovaná do Alexandera?
Ano — při odjezdu z Neapole, při první cestě, na nádraží. Ten okamžik mi nyní připadá stejný jako před dvěma lety.
Potřebuji jet do Itálie — a kdyby paní Yorková a Berthe chtěly přijet, bylo by to to nejrozkošnější, co si dovedu představit.
Jet do Florencie, mít tam na někoho dopis a setkat se s rodinou. Hle, jedno z těch snadných potěšení, jež je pro mě nedosažitelné.
II!!!!!!
Blanc přišel před večeří. Vyprávím mu o Švédce, která nosí botičky za osmnáct franků padesát centimů za pár.
Pokud jde o Paula de Cassagnaca — nepřišel a nebudu ho zvát, na to se můžete spolehnout — a to proto, že ho nepotřebuji. Věc jsem Vám vysvětlila.
Půjdu... do ateliéru a dokážu, že se to podaří, když člověk opravdu chce a když je zoufalý, zarputilý, zhmožděný a rozzuřený jako já.
Ach, cesta je dlouhá, člověk ztrácí trpělivost — to je přirozené; ano, ztrácím ji, ale... v jednadvaceti nebudu příliš stará, abych se začala znovu ukazovat, a v jednadvaceti již uvidím, jsou-li mé naděje oprávněné.
Chápete... je to nemožné. Jsem příliš nápadná, než aby mě nechali na pokoji — a abych mohla žít mimo společnost (ukazujíc se) bez jakéhosi stínu na svých bílých šatech.
Ó zoufalství, ó zuřivosti! Jet do Florencie a chodit do divadla a na Cascine. Fuj! Jediný úkryt, jediný možný život je ateliér.
Tyto poslední čtyři měsíce jsem byla klidná.

Poznámky

Pozn. překl.: „Ó zoufalství, ó zuřivosti!" — citát z Corneilleovy tragedie „Le Cid" (1637), monolog Dona Diega (I.4); jeden z nejslavnějších výkřiků francouzské klasické dramaturgie.
Pozn. překl.: Cascine (Cachines) — velký veřejný park ve Florencii, módní promenáda pařížské a mezinárodní smetánky.