Neděle 24. února 1878

V tom ubohém ateliéru říkají, že si beru Cassagnac. Tak vida! Toho ještě zbývalo! Aby nás to oddělilo.
Je devět hodin večer — přestala jsem hrát na harfu, abych napsala cosi z Florencie, kde jsem nechala svou rodinu, a zejména svou drahou maminku, tu tak rozkošnou, tak hodnou, tak milou, tak... drahou. Je to sladké šílenství, je to dokonce hloupé — ale píši to tak, jak to cítím, a píšíc, drahá maminko — skutečně se dojímám.
Alexandera jsem zapomněla — ale maminku a rodinu nezapomenu nikdy.
[CHYBÍ STRÁNKY 63 AŽ 68 (zaznamenáno BN na začátku sešitu)]
— velvyslanectví u ní. Pak by byl důvod přijít a mohl by mě shledat zábavnou, aniž bych vypadala jako dobrodružka. Neříkám, že by přicházel kvůli tomu — ale působilo by to lépe, víc bych na tom vydělala, bylo by to přirozenější a... počestnější. Protože nejsem ze dřeva, z něhož by si mohl udělat milenku, jsou všechna tato uvažování velmi důležitá. Aniž si to uvědomujeme, necháváme se ovlivňovat vším, co mi chybí. Kdyby mladá kněžna Trubecká byla extravagantní jako já, shledali by ji nesrovnatelnou a neriskovala by, co riskuji já. Kdybych to řekla komukoliv — Cassagnacovi samotnému — odpověděl by mi: Jaká bláznivost, moje malá přítelkyně, jak málo mě znáte. — tak by to i myslel, ale cítil by, že v mých slovech je cosi pravdivého a bohužel naprosto správného.
Kdyby tu nikdo nebyl, nevadilo by to — ale co dělá uprostřed pana d'Abzaca nebo paní de Fayetové, nebo pana de Beaurepaira? Viděli jste Cassagnac u paní Unetellové? Ona hodně přijímá? Vůbec ne. Komu se tedy dvoří? Hups!
To musí být nepříjemné i jemu — jako je to nepříjemné mně.
Blanc je zcela jiná věc.
Co o tom říkám, je proto, abych Vám dokázala... nikdo nic nepopírá! Jen má rodina. To ona mě přivykla věřit, že musím dokazovat a hájit věci, které nikdo ne-
popírá.
Ani zdaleka nevěřím, že kdybych byla v blyštivějším postavení, klekali by přede mnou a vyznávali mi lásku. Mluvím z hlediska prostých vztahů nebo přátelství — i když i láska podléhá vlivu takových věcí.
Byla jsem zamilovaná do Alexandera?
Ano — při odjezdu z Neapole, při první cestě, na nádraží. Ten okamžik mi nyní připadá jako před dvěma lety.
Potřebuji jet do Itálie — a kdyby paní Yorková a Berthe chtěly přijet, bylo by to to nejrozkošnější, co si dovedu představit.
Jet do Florencie, mít dopis pro kohosi tamtéž a setkat se s rodinou. Takové je to — jedno z těch lehkých potěšení, která jsou mi nemožná.
II!!!!!!
Blanc přišel před večeří. Mluvím mu o Švédce, která nosí botičky za osmnáct franků padesát centimů za pár.
Pokud jde o Paula de Cassagnac — nepřišel a nebudu ho zvát, na to se můžete spolehnout — a to proto, že ho nepotřebuji. Věc jsem Vám vysvětlila.
Půjdu... do ateliéru a dokážu, že se to podaří, když člověk chce a když je zoufalý, zarputilý, zhmožděný a rozzuřený jako já.
Ach, cesta je dlouhá, člověk se netrpělivá — to je přirozené; ano, netrpělivím se, ale... v jednadvaceti nebudu příliš stará, abych znovu začala ukazovat, čeho jsem schopna, a v jednadvaceti již uvidím, jsou-li mé naděje oprávněné.
Chápete... je to nemožné. Jsem příliš nápadná, než aby mě nechali na pokoji — a abych mohla žít mimo společnost (ukazujíc se) bez jakéhosi stínu na svých bílých šatech.
Ó zoufalství, ó zuřivosti! Jet do Florencie a chodit do divadla a na Cascine. Fuj! Jediný úkryt, jediný možný život je ateliér.
Tyto poslední čtyři měsíce jsem byla klidná.

Poznámky

Pozn. překl.: „Ó zoufalství, ó zuřivosti!" — citát z Corneilleovy tragedie „Le Cid" (1637), monolog Dona Diega (I.4); jeden z nejslavnějších výkřiků francouzské klasické dramaturgie.
Pozn. překl.: Cascine (Cachines) — velký veřejný park ve Florencii, módní promenáda pařížské a mezinárodní smetánky.