Sobota 23. února 1878

Zavedla jsem Švýcarky k jednomu ruskému malíři, Harlamoffovi. Ale ty Švýcarky a zvláště moje vlastní tlachání mě k ničemu dobrému nepřivedou.
V tom ubohém ateliéru říkají, že si beru Cassagnaca. Tak vida! To ještě scházelo! Aby ho to od nás odloučilo.
Je devět hodin večer — přestala jsem hrát na harfu, abych napsala něco z Florencie, kde jsem nechala svou rodinu, a zejména svou drahou maminku, tu tak rozkošnou, tak hodnou, tak milou, tak... drahou. Je to sladké šílenství, je to dokonce hloupé — ale píši to tak, jak to cítím, a píšíc, drahá maminko — skutečně se dojímám.
Na Alexandera jsem zapomněla — ale na maminku a rodinu nezapomenu nikdy.
Poznámka editorů
[CHYBÍ STRÁNKY 63 AŽ 68 (zaznamenáno BN na začátku sešitu)]
— velvyslanectví u ní. Pak by byl důvod přijít a mohl by mě shledat zábavnou, aniž bych vypadala jako dobrodružka. Neříkám, že by přicházel kvůli tomu — ale působilo by to lépe, víc bych na tom vydělala, bylo by to přirozenější a... počestnější. Protože nejsem z toho těsta, z něhož by si mohl udělat milenku, jsou všechny tyto úvahy velmi důležité. Člověk se, aniž si to uvědomuje, nechá ovlivnit vším, co mi chybí. Kdyby mladá kněžna Troubetskoyová byla extravagantní jako já, shledali by ji nesrovnatelnou a neriskovala by, co riskuji já. Kdybych to řekla komukoliv, třeba i samotnému Cassagnacovi, odpověděl by mi: „Jaká bláznivost, moje malá přítelkyně, jak málo mě znáte.“ — tak by to i myslel, ale cítil by, že v mých slovech je cosi pravdivého a bohužel nesmírně trefného.
Kdyby tu nikdo nebyl, nevadilo by to — ale co pohledává mezi panem d’Abzacem nebo paní de Fayetovou, nebo panem de Beaurepairem? Viděli jste Cassagnaca u paní Té a té? Ona hodně přijímá? Vůbec ne. Komu se tedy dvoří? A prásk!
To musí být nepříjemné i jemu — jako je to nepříjemné mně.
Blanc je zcela jiná věc.
Říkám to proto, abych Vám dokázala... nikdo nic nepopírá! Jen má rodina. To ona mě naučila myslet si, že musím dokazovat a hájit věci, které nikdo nepopírá.
Ani zdaleka nevěřím, že kdybych byla ve skvělejším postavení, vrhali by se přede mnou na kolena a vyznávali mi lásku. Mám na mysli obyčejné společenské styky nebo přátelství — i když i láska podléhá vlivu takových věcí.
Byla jsem zamilovaná do Alexandera?
Ano — při odjezdu z Neapole, při první cestě, na nádraží. Ten okamžik mi teď připadá, jako by to bylo před dvěma lety.
Potřebuji jet do Itálie — a kdyby paní Yorková a Berthe chtěly jet se mnou, nedovedla bych si představit nic rozkošnějšího.
Jet do Florencie, mít doporučující dopis k někomu tamějšímu a setkat se s rodinou. Hle, jedno z těch snadných potěšení, jež je pro mě nedosažitelné.
!!!!!!!!
Blanc přišel před večeří. Vyprávím mu o Švédce, která nosí botičky za osmnáct franků padesát centimů za pár.
Pokud jde o Paula de Cassagnaca — nepřišel a nebudu ho zvát, na to se můžete spolehnout — a to proto, že ho nepotřebuji. Věc jsem Vám vysvětlila.
Půjdu... do ateliéru a dokážu, že se to podaří, když člověk opravdu chce a když je zoufalý, zarputilý, zdeptaný a rozzuřený jako já.
Ach, cesta je dlouhá, člověk ztrácí trpělivost — to je přirozené; ano, ztrácím ji, ale... v jednadvaceti nebudu příliš stará, abych se začala znovu ukazovat, a v jednadvaceti již uvidím, jsou-li mé naděje oprávněné.
Chápete... je to nemožné. Jsem příliš nápadná, než aby mě nechali na pokoji a než abych mohla žít mimo společnost (a přitom se ukazovat), aniž by na mých bílých šatech ulpěl jakýsi stín.
Ó zoufalství, ó zuřivosti! Jet do Florencie a chodit do divadla a na Cascine. Fuj! Jediný úkryt, jediný možný život je ateliér.
Tyto poslední čtyři měsíce jsem byla klidná.

Poznámky

Pozn. překl.: Alexei Harlamoff (1840–1925) — ruský akademický malíř, proslulý portréty dívek a dětí, tehdy usazený v Paříži. ↩
Pozn. překl.: „Ó zoufalství, ó zuřivosti!“ — citát z Corneilleovy tragedie „Cid“ (1637), monolog Dona Diega (I.4); jeden z nejslavnějších výkřiků francouzské klasické dramaturgie. ↩
Pozn. překl.: Cascine (Cachines) — velký veřejný park ve Florencii, módní promenáda florentské a mezinárodní smetánky. ↩