Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 3. února 1878

Ve [začerněné slovo: pět hodin dvacet] minut ohlásí Popaulův příchod. Jsem v temné náladě a prohlásím při vstupu, že nebudu hovořit a že se na mě nemá nikdo spoléhat.
Cassagnac se chystá odejít a říká, že mu je těžké dnes večer s námi večeřet.
– Je-li to pro Vás obtížné, nečiňte to — doufám, že se u nás nebudete nijak nutit.
– Jistě ne. Mám večeři u otce, kde budou lidé z mého kraje.
– Jděte tam, odejděte, dobrou noc. Dnes večer nebudu milá — ostatně by Vás to změnilo, ženy Vám říkají tolik půvabných věcí.
– Poslyšte, moje malá přítelkyně... mám chuť večeřet zde, ale musím jít se převléknout — moje redingota mě tísní.
– Je-li to jen to, můžete ji svléknout. Půjčím Vám svůj pokoj, svou pokojskou a svůj župan.
Můj pokoj, má pokojská a můj župan dávají zrod sázce nebo slibu, jenž jsem učinila, aniž bych čemukoli rozuměla, a jenž pro tuto chvíli nemá žádný význam.
– Tedy, moje malá přítelkyně — až vstoupí Madame vaše máma, naléhejte, abych zůstal — jinak by to bylo dost komické.
– Budu naléhat.
Pierre si podvrtnul nohu, Triphon je přiopilý, je tu jen Chocolat — dědeček, jenž v každém okamžiku vyžaduje péči, by byl sám, kdyby všechny naše dámy nevycházely z salonu desetkrát; během těchto důvěrných chvilek jsme mluvili o pěti ženách. Cassagnac je mého mínění — a kdyby nebylo jeho, situace by byla falešná, napjatá, hnusná — a jí navzdory mu taková i byla.
Políbí mi několikrát ruku — přátelsky, přirozeně.
Gloriae Cupiditas
78. sešit
zahájeno v neděli 3. února 1878 ukončeno v sobotu 16. března 1878 Paříž, avenue de l'Alma 67
Poznámka BN: strany 63 až 68 byly vyjmuty. Schodek zjištěn 13. dubna 1938.
Neděle 3. února 1878 — pokračování
To, že mi líbá ruku, na mě absolutně nemá žádný účinek.
– V okamžiku, kdy jsem Vás chvíli zadržel samotnou ve svém pokoji, přišla mě chuť udělat jednu věc...
– Jakou?
– Políbit Vás.
– A proč?
– Pro nic — to s vámi vím.
– Přineslo by Vám to tedy potěšení.
– Mně ano. Ale má úcta je tak velká, že jsem si řekl: bylo by to špatné, neboť vím, kdo to je.
– Ach! Jste hodný chlapec, výtečný chlapec — statečný muž.
– Ano, statečný muž.
– Statečný muž... kdybyste to byl udělal.
– No a co byste řekla?
– To je pravda — nebylo by co říci, ale byla bych tak naštvaná... víte, nevím, jak Vám to vysvětlit... vždy po tom něco zbyde... bylo by to... špinavé.
– Špinavé!
– Ano, špinavé.
– Nu, moje roztomilá malá přítelkyně — nebudu se obávat ani o Váš klid ani o Váš pokoj, pokud Vám bude připadat myšlenka políbit muže špinavá.
– Tak to bude vždy.
– Ach ne.
– Ach, ale ano — poslyšte... možná tehdy... ale když člověk nemiluje,
je to špinavé — není-liž pravda?
– Z tohoto hlediska ano.
– Přesně to říkám.
Večeřeli jsme spolu, smáli se a žertovali. Madame de Fayet napsala Popaulovi šíleně nadšený dopis.
– Nu, příteli — jestliže to dotáhlo tak daleko, že vzbuzujete vášně v starých ženách, je mi Vás líto.
[Příčně: Cassagnac vyprávěl mámě příběh pěti žen, aniž by kohokoliv jmenoval.]
Oblékla jsem svůj mnišský hábit, jenž jsem slíbila ukázat dávno, a zatímco podával svou zpověď [přeškrtaná slova: jíž jsem naslouchala] pod kápí — ten velký a vznešený mladý muž stále zbožnější doprovázel svá slova polibky... na ruku, podivné polibky... se svými dětskými rty... nesetkala jsem se nikdy než s tenkými rty, a Cassagnac — to jest, mé rameno bylo sotva dost široké — ne, to jsou hlouposti, má malá ústa. Ano, mé rameno — ó Bože, je tak krásné — rameno, přirozeně.
– Všechno je tak?...
– Ještě lépe.
– Od ní mě nic nepřekvapí.
Byli jsme tři — plukovnice, já a Popaul. Mámy seděly ve velkém salonu.
Ach — nesmím zapomenout říci, že před večeří přišel pan d'Andigné — dost dlouho dokonce — a že je velmi milý, a že mě mrzí, protože by si mohl myslet, že mi Cassagnac dělá dvořana. Je pro Dinu, myslím.
– Není to hrozné, sundat si masku, můj velký příteli?
– Bylo to špatné. Ale poslyšte — bylo by třeba začít znovu, bylo by třeba najít nějaké řešení...
– Najdu ho, a aniž bych hledala... přijde mi to tak najednou.
– Nebyl to okouzlující večer — řekněte, plukovnice i Vy? A to mi dává určitá práva... víte, jsem-li zamilován do střevíců a punčoch, jste mi vždy povinna je ukazovat — to je nabyté právo a je rozhodnuto.
– Jste statečný muž.
– Zdaleka ne!
– Ale ano, ano — statečný muž.
Přichází Berthe — utíkám se znovu obléci a přicházím do salonu, jako by se nic nestalo.
Ach, hrála jsem si na šílenou! Celou dobu co jsem se oblékala, jsem strčila prsty
otvorem skříňkových dvířek vedoucím do jídelny — a Cassagnac mi kousl do prstů. Řekla jsem mu zcela tiše prasák — jako tehdy, když mi políbil nohu u něj doma.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále trojí opakování slova „chambre“: „ma chambre, ma femme de chambre et ma robe de chambre“ — pokoj, pokojská a župan. Slovní hříčka v češtině nelze beze ztráty zachovat. ↩
Pozn. překl.: Latinsky: Touha po slávě — Mariino osobní motto, jímž uzavírá každý karnet. ↩
Pozn. překl.: „Froc“ — mnišský hábit; Marie ho vlastnila jako kostým nebo župan. ↩
Pozn. překl.: „Saligaud“ — vulgárně: prasák, špindíra. V tomto kontextu funguje jako důvěrná nadávka — zároveň pohoršení i něžnost. ↩