Pondělí 28. ledna 1878

Co se týče včerejšího večera!.. Bylo nás pět. Dina v černém sametu, černé krajkové rukávy, černé vlasy, mantila a polomaska. Berthe, Yorke a paní de Daillens v černém — hedvábí, krajky, gagát, masky. Já v rouchu z Kapitolu, předlouhém, ozdobeném stříbrnou krajkou, tetin živůtek, do nějž jsem vložila čtyři velké koupací ručníky. Černé vlasy, černé rukavice, maska, tyl a obrovská mantila z krajky chantilly, černé prolamované vyšívané punčochy, malé střevíčky z černého saténu se stříbrnou krajkou.
Hned nato Dina promluví svým přirozeným hlasem. Uf! Okamžitě odhaleny, přirozeně. Ale on se tváří, jako by nás nepoznal — a my toho využijeme, abychom si nebraly servítky a mluvily jako vdané ženy. Kdyby tu byl někdo, kdo by ten večer popsal, byla by to podivuhodná a okouzlující vzpomínka. Byly tam nuance, záblesky a věci hmatatelné... Bože, ano! naše chodidla a... bohužel! nohy až po lýtka. Je strašné to líčit — ale Paul je tak... úctyplný!
Ukázaly jsme je samy...
Čemu ovšem nerozumím, jsou Boydovy: na Operním bále byly štípány, ohmatávány, líbány... a když to včera (v neděli) před večeří líčily, tancovaly u toho kankán...
Náš Paul — protože nám říká svých pět a svých milých
ženy — tedy náš Paul se většinou vlekl po kolenou anebo seděl na koberci u našich nohou... byly rozkošné... jenomže od onoho večera mám neustálou chuť říkat hlouposti; nastala chvíle, kdy jsem se smála a přiměla Cassagnaca ke smíchu, ale ujišťuji Vás, že jsem nerozuměla ani tomu, co jsem říkala já, ani tomu, co říkal on; přesto věřím, že to muselo být cosi vtipného. Jak otráveně působil onoho večera, tak tentokrát byl okouzlující. Musím říci, že pro to, aby muž v takové situaci nebyl ani strnulý ani nevhodný a byl přitom zábavný, musí mít a být toho spoustu.
Berthe byla šprýmovná a vtipná, paní Yorke, pokládaná za Berthe, hrála novicku — de Daillens vedla hovor, dokud jsme se trochu nesblížily.
Při čaji si dovolujeme nejvíce — bavila jsem se jako šílená z toho, že mohu říct vše, a Cassagnac se bezpochyby bavil těmito dětinstvími... dost odvážnými. Žádám šampaňské a vykouřím půl výtečného doutníku.
Jaký rozkošný dům má ten Turek, jenž dal přednost mé noze. Zakládáme měsíční čaj — je domluveno, že si masky nesundáme. Plukovnice Dina, Georges Berthe, Yorke novicka a de Daillens — čert ví proč — se chtěla jmenovat Colette; při upravování svého přestrojení nám řekla, že šla kvůli mně k muži, kterého nesnášela, a vrátila se okouzlena. Dina, krásně urostlá a v masce velmi půvabná, pózovala jako svůdnice, což Cassagnacovi dávalo příležitost říkat nejzábavnější věci. Nechaly jsme ho provádět všechny efekty uvadlých květin a střevícových podrážek — ale aby to vykoupil, vyprávěl nám, že má celou knihu nazvanou: Ženy, které člověk nedostane. Z té nám přečetl jednu stranu — padesátiletá žena, která místo „ano“ začala celý projev, během nějž se mladý bonapartista stačil uklidnit a jakžtakž se omluvil, že ji znepokojil.
Cassagnac dovede říkat nicotnosti tak něžně a s takovým ohledem, úctou a smělostí, že člověk dojde k přesvědčení, že mu tyto tóny vnukáte jedině vy — ač jsou bohužel plodem dlouhé zkušenosti a hluboké studie. Nepopírám však přirozené vlohy — bez nich by takovýchto mužů bylo víc.
Rozkošná ložnice, co ten Turek má — vzal mě stranou a s tím hlasem, jenž znáte, jiného takového není, hlasem zastřeným a okouzlujícím zároveň, řekl mi: Mýlím se jen zřídka, víš — inu, ty jsi ta jediná, které bych chtěl
vidět — a později:
– Kdybych si měl vybrat, vybral bych tebe — anebo cestou dolů z oné podivuhodné ložnice (neboť je to první mužská ložnice, kterou vidím, a není ani strohou ani zženštilou).
– Dej mi rámě.
– Mýlíš se, nejsem plukovnice.
– Dej mi ho přesto.

Poznámky

Pozn. překl.: Mantila — španělský krajkový závoj přikrývající hlavu a ramena; v 70. letech 19. století módní doplněk v pařížské společnosti.
Pozn. překl.: Krajka z Chantilly — jemná černá krajka z oblasti Chantilly severně od Paříže; luxusní textil, symbol výsadního postavení.
Pozn. překl.: „Ten Turek“ — přezdívka pro Cassagnace, narážka na exotickou, orientální svůdnost.