Neděle 27. ledna 1878

S tím Cassagnacem — čert ví, jak dopadne můj concours... Přesto věřím, že jsem pracovala stejně dobře, jako kdybych nic neměla na poštovním úřadě u Madeleine.
Boydy přicházejí kolem desáté večer, jdou na bál a říkají, že se to dozvěděly na poslední chvíli — vše záviselo na Bertině tanečníkovi, do nějž je zamilovaná. Ale i já jsem měla velkou chuť jít, jenomže po svých plésech v Itálii mám dost zkušeností a raději si odepřu potěšení, než abych riskovala, že mě někdo pozná.
Poprosila jsem Dinu, aby požádala Blanca, který tam byl, zda by mě potají před celým světem neodvedl do Opery.
Fayet a d'Alt odjíždějí v jednu ráno, Blanc taky.
V půl druhé jsem sestoupila v černém dominu a sametové polomasce, omotaná tylem — zcela nepoznatelná, ne ovšem pro Blanca, s nímž jsem musela promluvit a jenž by mě poznal jen podle rukou. Procházeli jsme se do čtyř ráno jako dva světci. Ubohý lodní kapitán. Prohodila jsem jen několik slov rusky s Rusy, vzdálenými známými. Madame Basilevitch s panem de Tanlay. To trvá od Spa.
Přiznávám ale, že jsem čekala ples mnohem méně počestný — sotva pár ubohých tanečníků. Chodby, foyer a lóže byly plné, ale klidné. Hřmot hovorů sice ohlušoval, ale nic z toho, co vídáme na rytinách, takže jsem uklidněna.
V chodbách Paul de Cassagnac — ne zas tak nevhodný, ale obklopen spoustou žen. A ty nešťastnice nestačily ho jen obklopovat, ještě o něm nepřestávaly mluvit se svými kavaliéry. Kolikrát jsem v davu slyšela:
– Ty tedy chceš vidět toho Cassagnace?
– Ale ano, ano.
– Ale kde ten Cassagnac je?
– Tamhle, v lóži.
– Půjdu mu popřát dobrou noc.
anebo:
– Blanc! Řekni svému příteli Paulovi, že je neodolatelný, že jsem z něj bez sebe!
– Jaké má krásné oči!
Aniž by tušil, seznamoval by se s tímto dopisem:
[Pátek 25. ledna 1878] Je domluveno! Na neděli.
Víte, že zacházíte s odpovědí poměrně tvrdě, pane sekretáři pěti žen?
Ale líbí se mi to — a dobrá ostrá rána je lepší než lecjaký polibek.
Teď vtipy stranou: jsem velmi šťasten z vaší návštěvy, protože jsem si jist, že mezi vámi najdu alespoň jednu ženu s duchem — tu, s níž mám tu čest si dopisovat.
To mi dovolí nezachovat se banálně, nedvořit se vám a jednat s vámi jako s dobrými soudruhy.
Jdete na Bal de l'Opéra?
Jdu.
A tam budeme mít příležitost, chcete-li, získat náskok před příštím dnem.
Vaše oběť
P.
Na niž odpovídám tímto telegramem:
– Budeme tam všechny v černém.
[Neznámé]
Úředník chtěl za každou cenu jiné jméno než neznámé, přestože jsem mu říkala, že je to španělské jméno.
Skoro všechny ženy jsou k poznání.
– To je výborný mladík, řekl Cassagnac své dámě, zastaviv se před Blancem; je roztomilý, ale od jistého času zmizel z povrchu zemského, přátelé ho nevídají a on sám nic neví. Usoudil jsem tedy, že ho zcela pohltila žena, do níž musí být zamilován — a tou ženou musí být tato. Není-liž pravda, madame?
Přikývla jsem.
– Takže je do tebe zamilován?
– Ano.
– Neměla bys ho pohltit úplně; dej mu aspoň
^7^ Ibid. s. 149
hodinu denně.
– K čemu?
– Aby se procházel!
– A co když je šťastný, i když se neprochází.
Chtěla jsem s ním promluvit a zároveň jsem se bála. Přiměla jsem Blanca přísahat, že mu nikdy nic neprozradí, a vysvětlila jsem mu, že jde o věc velice vážnou. Ostatně Blanc mluvit nebude.
O trochu později jsem se Cassagnace zeptala, zda nečeká na nikoho.
Rychle se otočil a řekl, že ano, ale že je nemůže najít. Blanc, přes svůj zvyk, se mě desetkrát zeptal, koho jsem si přišla poplést — a při každém setkání s Cassagnacem jsem se bála, aby slavný kapitán nepocítil neklid mé paže.
Je tak chladno! Včera v sobotu jsem poslala pro pana hraběte d'Aspremont, prezidenta Výstavy v Nice. Přišel, hovořili jsme o umění a on mi slíbil, že přijme mou bustu i přes již proběhlé otevření výstavy.
To je tedy zařízeno.

Poznámky

Pozn. překl.: Spa — belgické lázeňské město, oblíbené místo setkávání ruské a evropské aristokracie. Marie naznačuje, že románek Basilevitchové s de Tanlay je starší záležitost.
Pozn. překl.: „Coup de boutoir“ — doslova rána kančím klem; přeneseně ostrá replika, bodavá odpověď.