Neděle 27. ledna 1878

S tím Cassagnacem — čert ví, jak dopadne moje soutěž... Přesto věřím, že jsem pracovala stejně dobře, jako by na poštovním úřadě u Madeleine nic nebylo.
Boydovy přicházejí kolem desáté večer, jdou na bál a říkají, že se to dozvěděly na poslední chvíli — vše záviselo na Bertině tanečníkovi, do nějž je zamilovaná. Ale i já jsem měla velkou chuť jít, jenomže svých plesů v Itálii mám až dost, a tak jsem opatrná a raději si odepřu potěšení, než abych riskovala, že mě někdo pozná.
Poprosila jsem Dinu, aby požádala Blanca, který tam byl, zda by mě potají přede všemi nevzal do Opery.
Fayet a d'Alt odjíždějí v jednu ráno, Blanc taky.
V půl druhé jsem sestoupila v černém dominu a sametové polomasce, omotaná tylem — zcela nepoznatelná, ne ovšem pro Blanca, s nímž jsem musela promluvit a jenž by mě poznal jen podle rukou. Procházeli jsme se do čtyř ráno jako dva světci. Ubohý kapitán fregaty. Prohodila jsem jen několik slov rusky s Rusy, známými od vidění. Paní Basilevitch s panem de Tanlay. To trvá od Spa.
Přiznávám ale, že jsem čekala ples mnohem méně počestný — sotva pár ubohých tanečníků. Chodby, foyer a lóže byly plné, ale klidné. Hřmot hovorů sice ohlušoval, ale nic z toho, co vídáme na rytinách, takže jsem uklidněna.
V chodbách Paul de Cassagnac — ne zas tak nedůstojný, ale obklopen spoustou žen. A těm nešťastnicím nestačilo, že se k němu tlačily — ještě o něm nepřestávaly mluvit se svými kavalíry. Kolikrát jsem v davu slyšela:
– Ty tedy chceš vidět toho Cassagnace?
– Ale ano, ano.
– Ale kde ten Cassagnac je?
– Tamhle, v lóži.
– Půjdu mu popřát dobrou noc.
anebo:
– Blanc! Řekni svému příteli Paulovi, že je neodolatelný, že jsem z něj bez sebe!
– Jaké má krásné oči!
Aniž by tušil, seznámil by se s tímto dopisem:
[Pátek 25. ledna 1878] Je domluveno! Na neděli.
Víte, že vládnete odvetou pořádně zostra, pane sekretáři pěti žen?
Ale líbí se mi to — a dobrá ostrá rána je lepší než lecjaký polibek.
Teď vtipy stranou: jsem velmi šťasten z vaší návštěvy, protože jsem si jist, že mezi vámi najdu alespoň jednu duchaplnou ženu — tu, s níž mám tu čest si dopisovat.
To mi dovolí nezachovat se banálně, nedvořit se vám a jednat s vámi jako s dobrými kamarády.
Jdete na Operní bál?
Jdu.
A tam budeme mít příležitost, chcete-li, získat náskok před příštím dnem.
Vaše oběť
P.
Na niž odpovídám tímto telegramem:
– Budeme tam všechny v černém.
[Neznámé]
Úředník chtěl za každou cenu jiné jméno než neznámé, přestože jsem mu říkala, že je to španělské jméno.
Skoro všechny ženy jsou k poznání.
– To je výborný mladík, řekl Cassagnac své dámě, zastaviv se před Blancem; je roztomilý, ale od jistého času zmizel z povrchu zemského, přátelé ho nevídají a on sám nic neví. Usoudil jsem tedy, že ho zcela pohltila žena, do níž musí být zamilován — a tou ženou musí být tato. Není-liž pravda, že jsi to ty, madame?
Přikývla jsem.
– Takže je do tebe zamilován?
– Ano.
– Neměla bys ho pohltit úplně; dej mu aspoň
^7^ Ibid. s. 149
hodinu denně.
– K čemu?
– Aby se procházel!
– A co když je šťastný, i když se neprochází.
Chtěla jsem s ním promluvit a zároveň jsem se bála. Přiměla jsem Blanca přísahat, že mu nikdy nic neprozradí, a vysvětlila jsem mu, že jde o věc velice vážnou. Ostatně Blanc mluvit nebude.
O trochu později jsem se Cassagnace zeptala, zda na někoho nečeká.
Rychle se otočil a řekl, že ano, ale že je nemůže najít. Blanc, proti svému zvyku, se mě desetkrát zeptal, koho jsem si přišla poplést — a při každém setkání s Cassagnacem jsem se bála, aby slavného kapitána nepřekvapil neklid mé paže.
Je tak chladno! Včera v sobotu jsem poslala pro pana hraběte d'Aspremont, předsedu Výstavy v Nice. Přišel, hovořili jsme o umění a on mi slíbil, že přijme mou bustu, ačkoli výstava už byla zahájena.
To je tedy zařízeno.

Poznámky

Pozn. překl.: Spa — belgické lázeňské město, oblíbené místo setkávání ruské a evropské aristokracie. Marie naznačuje, že románek Basilevitchové s de Tanlay je starší záležitost.
Pozn. překl.: „Coup de boutoir“ — doslova rána kančím klem; přeneseně ostrá replika, bodavá odpověď.