Pátek 25. ledna 1878

Šla jsem spát asi v pět hodin, ale ráno jsem vstala čtvrt na osm. To mi však nevadí. Kdyby se Cassagnac zlobil, poprosila bych ho za odpuštění — ze zbabělosti, neboť nemám pravdu... Možná. Před Boydy ho mé výstřelky uváděly do rozpaků a bál se, aby si lidé nemysleli, že jsem do
něj zamilovaná a tak dále. Jsem tedy skutečně bláznivá?
Ale co jsem vlastně provedla?
Kdyby Cassagnac nebyl zaujal ten svůj slavnostní výraz, chovala bych se lépe.
Ve skutečnosti Vás ujišťuji, že si nepamatuji nic — leda cosi nepříjemného, co nelze přesně pojmenovat.
A pak... víte, že Cassagnac je... omamný, stoupá do hlavy. To je ostatně obecně známo.
Ach, jaká jsem byla včera bláznivá a absurdní. A tak je to vždy. Vždy něco pokazím.
Ale co jsem provedla?
Nevím, ale je mi trochu hanba.
Velký Cassagnac jen opakoval: pomatená, pomatená, říkám Vám, taková se narodila a taková zemře. Hodila jsem na zem jeho švédské zápalky se slovy, že je to odpad. Jeho maďarská žena je Švédka.
Před Boydy se za mě stydil.
Když nás bez klobouku, ve večerním fraku a bílé kravatě posadil do kočáru, lidé se na ulici začínali shlukovat. „Le Tintamarre“ by neměl než otisknout žertík.
Skutečně byl zcela zdvořilý a začínal být milý, když jsem se zbláznila — a během mého záchvatu se snažil zmírňovat mé hlouposti. Víte, že Popaul je vážný člověk a že je někdo... zkrátka. Jenomže protože není suchopárný, ani pedantský, ani mrzutý, pokládají ho za blázna a naškrobení hlupáci se mu posmívají, kdykoli se to troufají. Já dělám své concours a přestrojování ve stejném týdnu, a Populovi přitom tleskají na celé sněmovně všichni pravicoví — a pan Rouher, s nímž se přes léto tak nemilosrdně poprával, mu tleská taky. A týž den odpovídá pěti ženám.
Kdybychom nebyly takové hloupé, mohly jsme se včera tak bavit.
Kvůli tomu bídnému míšenci jsem včera ke svým kavaliérům přistupovala jako ledová. Byla to chyba — tak se lidé odpuzují.
Vracím se k Popaulovi, kterého jsem včera šokovala... Musím se trochu hlídat... aspoň před ženami. Jinak z ničeho nevytěžíš a nechá tě bez povšimnutí projít: Popaul jde pro horkou vodu do kuchyně, Popaul podává ručník, Popaul mi pomáhá šplhat po nábytku... Ten ubohý si asi myslí, že jsem skutečně pomatená — a já to vím, toho se bojím.
Zdá se, že poté, co jsem si před Cassagnacem a ostatními umyla tvář, jsem mu řekla, aby si ji umyl taky. To mi ujišťuje Dina. Víte, že jí pouhými několika pohyby ruky odstranil migrénu.
Berthe říká, že ji její anglický tanečník nechce vzít do Opery. Nu, teď vím, že tam s ním jde. Znám já svoje Boydy.
Cassagnac má ložnici z červeného raženého sametu, osvětlenou čtyřmi lampami přišroubovanými ke stěnám, a u čela postele Krista, kterého jsem chvíli pokládala za portrét.
Strop představuje jakési... podobenství. Amor opouštějící několik půvabných žen a namířivší se k Orlovi. Jsem si jistá, když si vzpomenu na různé věci, že jsme pokazily hned několik efektů velkému muži. A to co... to jediné, co mě mrzí, je, že jsme na něm nechaly špatný dojem.
Ten způsob, jímž hledí na ženy jako na malé věci určené k pobavení, mě pohoršuje — a hněvá mě, že to vůbec říkám; kdyby si takových lidí nikdo nevšímal, Cassagnac by svůj efekt ztratil — člověk by si měl tvářit, že si jeho balsamovských póz nevšímá! Pokud je tedy má, jistě mu je dal k tomu nějaký důvod?...
Nechci, aby se Cassagnac stal mou obsesí ve špatném slova smyslu — a nestane se jí, protože pokud hledí na ženy jako stařec na hrající si děti... čas od času se k jejich hrám přidá a děti omdlévají blahem. Já pohlížím — či spíše nepohlížím — na muže a ženy jinak než jako na dav, jenž je nutný takovým způsobem, jakým je svět uspořádán; nutný... aby bylo před kým být někým. Nejsem nic.
Jak skvěle je to u Cassagnaca! Ale nenávidím ho, protože mu závidím jeho dobrodružství, úspěchy, hlouposti. Chtěla bych být někým — mužem — mít Cassagnacovy způsoby... jedním slovem: vše, co na muži okouzluje, na ženě odpuzuje.
Pomyslete jen, co by se stalo, kdyby žena otevřela zásuvku, vytáhla z ní želvovinu podrážku střevíce a přiložila ji k noze pána, který ji navštívil! Muži může být plná skříň rukavic, kapesníků, prstenů vlasů, žen — to je v pořádku. Ale kdyby vám žena ukázala vzpomínky
na muže, které milovala — to by bylo skoro odporné, jakmile si o té nymfě děláte sebemenší iluze.
Cassagnac přiložil podrážku k mé noze. Spěchám ale dodat, že ani nenaznačil existenci kapesníků, prstenů vlasů, rukavic a tak dále, které jsem citovala jako první příklad, jenž mi přišel na mysl.
Dotklo se mě, že políbil ruku Dině a Berthe — té poslední spíše paži než ruku, ale vždy s tím důstojným, otcovským výrazem, jako by vám říkal: ach, madame, buďte bez starosti.

Poznámky

Pozn. překl.: Le Tintamarre byl satirický týdeník vycházející v Paříži, proslulý zlomyslnými anekdotami o veřejně známých osobnostech.
Pozn. překl.: Eugène Rouher (1814–1884), bonapartistický politik, v době Druhého císařství prakticky druhý muž vlády; v té době předseda Senátu. Cassagnac ho opakovaně napadal v tisku.
Pozn. překl.: Cassagnac pocházel z Martiniku; v tehdejší Paříži se mu pro jeho kreolský původ říkalo „mulat“. Výraz odráží dobový jazyk a Mariino rozrušení, nikoliv rasový úsudek.
Pozn. překl.: Orel byl symbolem napoleonského císařství. Malba na Cassagnacově stropě tak zobrazovala lásku ustupující před politickým přesvědčením — vhodná alegorie pro horlivého bonapartistu.
Pozn. překl.: Narážka na Josepha Balsama, záhadného svůdce z románu Alexandra Dumase, ztotožňovaného s hrabětem Cagliostrem. Viz pozn. k 23. lednu.