Pátek 25. ledna 1878

Šla jsem spát asi v pět hodin, ale ráno jsem vstala tři čtvrtě na osm. To mi však nevadí. Kdyby se Cassagnac zlobil, poprosila bych ho za odpuštění — ze zbabělosti, neboť nejsem v neprávu... Možná. Před Boydy ho mé výstřelky uváděly do rozpaků a bál se, aby si lidé nemysleli, že jsem do
něj zamilovaná a všelijaké další hlouposti. Jsem tedy skutečně bláznivá?
Ale co jsem vlastně provedla?
Kdyby Cassagnac nebyl zaujal ten svůj slavnostní výraz, chovala bych se lépe.
Ve skutečnosti Vás ujišťuji, že si nepamatuji nic — leda cosi nepříjemného, co nelze přesně pojmenovat.
A pak... víte, že Cassagnac je... omamný, stoupá do hlavy. To je ostatně obecně známo.
Ach, jaká jsem byla včera bláznivá a absurdní. A tak je to vždy. Vždy něco pokazím.
Ale co jsem provedla?
Nevím, ale je mi trochu hanba.
Velký Cassagnac jen opakoval: potrhlá, potrhlá, říkám Vám, taková se narodila a taková zemře. Hodila jsem na zem jeho švédské zápalky se slovy, že je to hnus. Jeho maďarská žena je Švédka.
Před Boydy se za mě stydil.
Když nás bez klobouku, ve večerním fraku a bílé kravatě posadil do kočáru, lidé se na ulici začínali shlukovat. Stačilo by, aby to „Le Tintamarre“ otiskl jako vtip.
Skutečně byl zcela zdvořilý a začínal být milý, když jsem se zbláznila — a během mého záchvatu se snažil zmírňovat mé hlouposti. Víte, že Popaul je vážný člověk a že je někdo... zkrátka. Jenomže protože není suchopárný, ani pedantský, ani mrzutý, pokládají ho za blázna a naškrobení hlupáci se mu posmívají, kdykoli si troufnou. Já dělám své soutěže a přestrojování ve stejném týdnu, a Popaulovi přitom tleská na celé sněmovně celá pravice — a pan Rouher, kterého letos v létě tak zle sepsul, mu tleská taky. A týž den odpovídá pěti ženám.
Kdybychom nebyly tak hloupé, mohly jsme se včera tak bavit.
Kvůli tomu bídnému míšenci jsem byla včera ke svým tanečníkům ledová. Byla to chyba — tak si člověk lidi odhání.
Vracím se k Popaulovi, kterého jsem včera šokovala... Musím se trochu hlídat... aspoň před ženami. Jinak z ničeho nic nevytěžíš a necháš bez povšimnutí uklouznout: Popaul jde pro vroucí vodu do kuchyně, Popaul podává ručník, Popaul mi pomáhá šplhat po nábytku... Ten ubožák si asi myslí, že jsem skutečně potrhlá — a já to vím, toho se bojím.
Zdá se, že poté, co jsem si před Cassagnacem a ostatními umyla tvář, jsem mu řekla, aby si ji umyl taky. Ujišťuje mě o tom Dina. Víte, že jí pouhými několika pohyby ruky odstranil migrénu.
Berthe říká, že ji její anglický tanečník nechce vzít do Opery. Nu, teď vím, že tam s ním jde. Znám já svoje Boydy.
Cassagnac má ložnici z červeného raženého sametu, osvětlenou čtyřmi lampami přišroubovanými ke stěnám, a u čela postele Krista, kterého jsem chvíli pokládala za portrét.
Strop představuje jakousi... alegorii. Amor, jenž opouští několik půvabných žen a míří k Orlovi. Jsem si jistá, když si vzpomenu na různé věci, že jsme pokazily hned několik efektů velkému muži. A to co... to jediné, co mě mrzí, je, že jsme v něm zanechaly špatný dojem.
Ten způsob, jímž hledí na ženy jako na malé věci určené k pobavení, mě pohoršuje — a hněvá mě, že to vůbec říkám; kdyby si takových lidí nikdo nevšímal, Cassagnac by pózoval nadarmo — člověk by se měl tvářit, že si jeho balsamovských póz nevšímá! Pokud je tedy má, jistě mu je něco dalo?...
Nechci, aby se Cassagnac stal mým zaujetím ve špatném slova smyslu — a nestane se jím, protože pokud hledí na ženy jako stařec na hrající si děti... čas od času se k jejich hrám přidá a děti omdlévají blahem. Já pohlížím — či spíše nepohlížím — na muže a ženy jinak než jako na dav, jenž je nutný proto, jak je svět uspořádán; nutný... aby bylo před kým být někým. Nejsem nic.
Jak skvěle je to u Cassagnaca! Ale nenávidím ho, protože mu závidím jeho dobrodružství, úspěchy, hlouposti. Chtěla bych být někým — mužem — mít Cassagnacovy způsoby... jedním slovem: vše, co na muži okouzluje, na ženě odpuzuje.
Pomyslete jen, co by se stalo, kdyby žena otevřela zásuvku, vytáhla z ní želvovinu podrážku střevíce a přiložila ji k noze pána, který ji navštívil! Muž může mít plnou skříň rukavic, kapesníků, kadeří, žen — to je v pořádku. Ale kdyby vám žena ukázala památky
na muže, které milovala — to by bylo skoro odporné, jakmile si o té nymfě děláte sebemenší iluze.
Cassagnac přiložil podrážku k mé noze. Spěchám ale dodat, že ani nenaznačil existenci kapesníků, kadeří, rukavic a tak dále, které jsem citovala jako první příklad, jenž mi přišel na mysl.
Dotklo se mě, že políbil ruku Dině a Berthe — té poslední spíše paži než ruku, ale vždy s tím důstojným, otcovským výrazem, jako by vám říkal: ach, madame, buďte bez starosti.

Poznámky

Pozn. překl.: Le Tintamarre byl satirický týdeník vycházející v Paříži, proslulý zlomyslnými anekdotami o veřejně známých osobnostech.
Pozn. překl.: Eugène Rouher (1814–1884), bonapartistický politik, v době Druhého císařství prakticky druhý muž vlády; v té době předseda Senátu. Cassagnac ho opakovaně napadal v tisku.
Pozn. překl.: Cassagnac pocházel z Martiniku; v tehdejší Paříži se mu pro jeho kreolský původ říkalo „mulat“. Výraz odráží dobový jazyk a Mariino rozrušení, nikoliv rasový úsudek.
Pozn. překl.: Orel byl symbolem napoleonského císařství. Malba na Cassagnacově stropě tak zobrazovala lásku ustupující před politickým přesvědčením — vhodná alegorie pro horlivého bonapartistu.
Pozn. překl.: Narážka na Josepha Balsama, záhadného svůdce z románu Alexandra Dumase, ztotožňovaného s hrabětem Cagliostrem. Viz pozn. k 23. lednu.