Čtvrtek 17. ledna 1878

Večeřely jsme u Boydových, já a Dina — a pak pod záštitou paní Yorke jdeme na večírek paní Brooksové, žena je Kubánka, muž Angličan naturalizovaný ve Francii. Dvě celkem hezké slečny, krásný byt ve Faubourg Saint-Germain a pěkné plesy, jak se proslýchá.
Proti všemu očekávání se dnes večer tančilo. Není mou rolí, aby mi Berthe dělala chůvu a abych hostitelům dělala takové starosti, že nám musejí přivádět tanečníky. Tato role mi nevyhovuje — zvláště proto, že Berthe, která je hloupá, mě za takovou pokládá také, myslím; a jsem si jistá, že prosí své tanečníky, aby mě zvali k tanci... Byl tam baron d’Alt. Nudila jsem se. Hrabě d’Andigné — nevýrazný blonďák, hranatý, se špatnou chůzí, obyčejný, ale velký šprýmař — okouzluje dámy. Mám ráda jemnou, duchaplnou řeč, ne takovou, která se skládá z neslušností. Nikdy jsem do společnosti nechodila a nic nevím — říkám to bez ironie.
Myslím, že společnost byla celkem dobře složená — Boydovi vůbec dobře vědí, kam chodit. Říkala jsem panu d’Andignému, který mi skládal poklony za valčík, že mu to dlužím, protože mě pozval kvůli paní Yorke. Ohradil se — na což jsem odpověděla, že ráda netančím — a jeho nenapadlo nic lepšího než toto:
„Vždycky je přece příjemné obejmout hezký pas...“
„Bože, pane, myslím, že je to jedno — takže kdyby bylo v módě držet se za uši, bylo by mi to naprosto lhostejné.“
Pak jsem se mu posmívala a přitom jsem mu to přiznávala — a protože mi občas nestačil na odpověď, Boydovi i on si mě začali trochu vážit. Hodně jsem tančila — je to hloupé. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám držet, takže jsem vypadala odhodlaně a strnule.
Uléhám ve čtyři hodiny.