Čtvrtek 10. ledna 1878

Protože Paul má odjet dnes večer, nešla jsem odpoledne do ateliéru — ostatně díky Breslau je celý týden ztracen, ačkoli mi místo vrátila.
Plakala jsem — Paul se přišel rozloučit s dědečkem a ten se dal do křiku a pláče jako dítě; nemohl mluvit, držel Paula za ruku, křičel a díval se na mámu s tak prosebným, tak nešťastným, tak zoufalým pohledem, že už ani Paul, ani já, ani máma jsme nedokázali zadržet slzy — a dědeček se uklidnil teprve tehdy, když jsme mu dali čestné slovo, že Paul dnes večer neodjede.
Tady je, co mi píše ten mizerný bonapartista:
Středa [9. ledna 1878]
Dostávám váš dopis o půlnoci, když se vracím domů. Jak u všech ďáblů mám sehnat lístky na zítřejší čtvrteční zasedání?
Ostatně zítra ve čtvrtek zasedání nebude. Celý čas padne na hlasování o volbě předsednictva.
A nebude to nic moc zábavné. Až budete chtít jít do sněmovny, ráčejte mě upozornit dva dny předem. Jinak lístky sehnat nemohu.
Na brzkou shledanou, má milá malá přítelkyně — a uctivý polibek na vaše vytetované ruce.
Paul de Cassagnac
A tady je moje odpověď:
Tak tedy hle — upozorňuji vás dva dny předem: bude to v sobotu nebo nejpozději v neděli, neboť je to stejně tak proto, abych vás obdivovala, jako proto, aby můj bratr, který odjíždí v neděli večer, mohl jet se mnou do Versailles.
Cítíte-li se toho hodni, můžete přijít v sobotu s náměsíčnou nebo bez ní. Budou tu dvě hezké osoby.
Na shledanou a kéž vás Ďábel chová ve své důstojné ochraně.
Vaše oddaná
Marie Bashkirtseff
Paní Yorke a Berthe pily u nás čaj a domluvily jsme si výlet...