Sobota 5. ledna 1878

Berthe šla do ateliéru a přišla večer. Ta dívka mi nepřestává mluvit o římské společnosti, jako bych ji znala, a pak o Paříži — zkrátka o všem, co mě rozhazuje.
Od sňatku sestry chodí všude více než kdy dřív — počínaje anglickým dvorem.
Pořád mi připadá, že jim někdo poví, jak jsme v Římě pohořely, a jsem jako na trní. Nedomnívám se ale, že by ona nebo její matka mluvily o nás se Sommiérem a s mnoha lidmi, kteří jezdí do Nice a všude. Je hezká — ale jen hlava (která je příliš velká na tělo). Okouzlující pleť, krásné vlasy, nádherné oči, které vypadají trochu jako vyloupnuté, jako by právě polkla něco obtížně stravitelného — ale to je její zvláštní ráz, který nijak neškodí.
Plesy, svět, úspěchy... Ach, bída nad bídami! Nejsem tedy ani mrtvá, ani uspána.
Berthe řekla, že ten pán, který byl u nich poslední večer, co jsme tam byly, byl bláznivý po Dině. A já — tedy jsem nic!
Připadá mi, že jsem bezvýznamná a že si mě nikdo nevšímá...
A v Římě, v Římě byla ošklivá a neuměla se tak dobře upravit.
A Umění! Jsem jako žena — fuj! Ne, ne fuj. Chci zůstat ženou — jsem jí příliš, abych byla jinak.
Princ de Bourbon poslal vizitku a ptá se, zda budeme v pondělí doma. Je to možná taky kvůli Dině.
Je to čas, co plyne, plyne, plyne, plyne!