Sobota 5. ledna 1878

Berthe šla do ateliéru a přišla večer. Ta dívka mi nepřestává mluvit o římské společnosti, jako bych ji znala, a pak o Paříži — zkrátka o všem, co mnou otřásá.
Od sňatku sestry chodí všude více než kdy dřív — počínaje anglickým dvorem.
Pořád mi připadá, že jim někdo poví, jak jsme v Římě pohořely, a jsem jako na trní. Nemyslím si ovšem, že by ona nebo její matka o nás Sommierovi a spoustě lidí, kteří jezdí do Nice a všude možně, nemluvily. Je hezká — ale jen hlava (která je příliš velká na tělo). Okouzlující pleť, krásné vlasy, nádherné oči, které jako by trochu lezly z důlků, jako by právě polkla něco obtížně stravitelného — ale to je její zvláštní ráz, který nijak neškodí.
Plesy, společnost, úspěchy... Ach, bída nad bídami! Nejsem tedy ani mrtvá, ani uspána.
Berthe řekla, že ten pán, který byl u nich poslední večer, co jsme tam byly, byl do Diny celý blázen. A já — já tedy nejsem nic!
Připadá mi, že jsem bezvýznamná a že si mě nikdo nevšímá...
A v Římě, v Římě byla ošklivá a neupravovala se tak dobře.
A Umění! Jsem jako žena — fuj! Ne, ne fuj. Chci zůstat ženou — jsem jí příliš, než abych byla jiná.
Princ de Bourbon poslal vizitku a ptá se, zda budeme v pondělí doma. Je to možná taky kvůli Dině.
Je to čas, co plyne, plyne, plyne, plyne!