Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 4. ledna 1878

Berthe stále přichází v půl druhé se mnou a kreslí dvě hodiny — myslím, že má nadání...
Jak je to divné, že to staré stvoření tak dobře spí. Téměř z něho nic nezbylo — tu a tam vzpomínka, která probouzí staré hořkosti, ale hned myslím na... na co? Na Umění? To mě rozesmívá. To je ten stroj definitivní. Tak dlouho a tak strašlivě jsem hledala ten cíl nebo ten prostředek, jak existovat, aniž bych proklínala sebe i zbytek stvoření celý den — že nemohu uvěřit, že jsem ho nalezla.
V mé černé blůze je cosi, co připomíná Marii Antoinettu ve věži Temple.
Ubohá žena.
Začínám být takovou, jakou jsem toužila být. Sebejistá, navenek klidná — vyhýbám se trápením a hádkám, dělám málo zbytečných věcí; zkrátka zdokonaluji se pomalu, ale domluvme se na slově dokonalost — dokonalost pro mě.
Ach! Čas! Čas je na všechno třeba. Čas je horší, více dráždivý, více tísnivý než kdy jindy, nejsou-li žádné jiné překážky.
Ať se mi přihodí cokoliv, jsem připravenější než dřív — než za časů, kdy jsem se vztekala, že musím přiznat, že nejsem dokonale šťastná.
Stále mě to rozčiluje — ale protože je to neodvolatelné a protože už není možné, abych byla celý svůj život dokonale šťastná, když jsem už byla pravý opak, protože život nelze začít znovu — pokračujme jiným směrem, jehož cílem nebude marnivost moct říci, že jsem vždy byla šťastná. Budu to říkat druhým, ale ne sobě. Trochu mě to rozčiluje — ale zařídím se, pokud už nejde o to být dokonale šťastná. Možná si myslíte, že žertuji nebo to říkám „s hořkostí“. Ujišťuji vás, že ne. Inu — mám své názory na všechno.