Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 4. ledna 1878

Berthe se mnou stále chodí v půl druhé a kreslí dvě hodiny — myslím, že má nadání...
Jak je to divné, že to dřívější stvoření tak tvrdě spí. Téměř z něho nic nezbylo — tu a tam vzpomínka, která probouzí staré hořkosti, ale hned myslím na... na co? Na Umění? To mě rozesmívá. To je ten definitivní stroj. Tak dlouho a tak strašlivě jsem hledala ten cíl nebo ten prostředek, jak existovat, aniž bych proklínala sebe i zbytek stvoření celý den — že sotva mohu uvěřit, že jsem ho nalezla.
Ve své černé blůze mám cosi, co připomíná Marii Antoinettu ve věži Temple.
Ubohá žena.
Začínám být takovou, jakou jsem toužila být. Sebejistá, navenek klidná — vyhýbám se mrzutostem a hašteření, dělám málo zbytečných věcí; zkrátka se pomalu zdokonaluji, ale domluvme se na slově dokonalost — dokonalost pro mě.
Ach! Čas! Je ho třeba na všechno. Čas je hroznější, dráždivější, drtivější než kdy jindy, nejsou-li žádné jiné překážky.
Ať se mi přihodí cokoliv, jsem připravenější než dřív — než za časů, kdy jsem se vztekala, že musím přiznat, že nejsem dokonale šťastná.
Pořád mě to vzteká — ale protože je to neodvolatelné a protože už není možné, abych bývala celý svůj život dokonale šťastná, když jsem už byla pravý opak, protože život nelze začít znovu — pokračujme jiným směrem, jehož cílem nebude ta marnivost, moci říci, že člověk byl vždycky šťastný. Stejně to budu říkat — ale druhým, ne sobě. Trochu mě to sice vzteká — ale zařídím se, pokud už nejde o to být dokonale šťastná. Možná si myslíte, že žertuji nebo to říkám „s hořkostí“. Ujišťuji vás, že ne. Inu — mám své názory na všechno.