Čtvrtek 3. ledna 1878

Berthe — to je moje noční můra! Přiměla mě znovu slíbit, že ji přijdu vyzvednout. Pózovala nahá žena.
Opět jsem strávila většinu času tím, že jsem ji učila.
Chce za každou cenu přijít zítra znovu. Takže ji to příliš nešokovalo — přesto odešla z místnosti, když vstoupil Julian a nahá žena byla na stole.
Pořád mi jen mluví o velvyslanectvích a o velkém světě a zve mě na taneční zábavy japonského velvyslanectví. Pak na plesy prince de Hohenlohe, německého velvyslance.
„Neznám je.“
„Ať vás představí váš velvyslanec.“
„Drahá Berthe, to by bylo zbytečné — ani máma, ani teta nikam nepůjdou. Dědeček je příliš nemocný a ony nemají rády společnost. Zděsily by se už při pouhé myšlence jít na ty velké plesy nebo navazovat styky — a máma by hned řekla: ‚Tatínek je tak nemocný a místo abych ho ošetřovala, vycházela bych — ach, ne.‘ Vy mladé dívky, to je jiné — je to váš dědeček a navíc jste mladé, nemůžete se obětovat.“
„Tak to ale přijdete se mnou a se sestrou?“
„Ani nevím — ale myslím, že by to šlo.“