Sobota 29. prosince 1877

Pan Robert-Fleury byl se mnou velmi spokojen. Stál nejméně půl hodiny před párem chodidel v životní velikosti, který jsem nakreslila; znovu se mě zeptal, jestli jsem kdy malovala, řekl mi, že tedy chci malovat vážně, jak dlouho mohu zůstat v Paříži, vyslovil přání vidět mé první barevné práce, zeptal se, jak jsem to dělala. Odpověděla jsem, že jsem to dělala pro zábavu. Jak se to protahovalo, všichni se přišli postavit za něho, aby poslouchali — a uprostřed toho, troufám si říci, k obecnému úžasu, prohlásil, že budu-li mít chuť, mohu malovat. Na to jsem odpověděla, že po tom zrovna neumírám touhou a že se raději budu zdokonalovat v kresbě, což velice schválil. Dodala jsem tehdy, že ho prosím, aby se mnou jednal velmi přísně — což mi slíbil s tím, že to udělá o to spíš, že to za to stojí.
Ta scéna mě velmi potěšila a pak jsem zvážněla — už nevím proč.
Večer na čaj hraběnka de Fayet, baron d’Alt a Jeho Jasnost. La Fayet je prozatím skoro nutné zlo. Má hrozné vystupování — cítila jsem se uražená, že ji musím trpět, ale doufám, že se jí zbavím, protože princ už byl představen a navštívil nás. Bude to aspoň o jednoho společníka víc. Je malý, tmavovlasý, svěží pleť, černý a dlouhý knír, velká pohyblivá dolní čelist a čelo, které se často krabatí. Dobré způsoby, prostý, zatím ne příliš hloupý, klidný a bezbarvý výraz. Pomohl mi připravit čokoládu a vůbec se zdá, že je to dobrák.
Má vysoké mínění o Popaulovi, což mi vyhovuje.
Ale Bože, zapomínám vám říct, že Paul, můj malý bratr Paul, přijel dnes ráno v šest hodin. S otcem je zadobře a odjede za pár dní. Je tučný, tlustý — vedle něho vypadám jako malá princezna. V osmnácti letech muž, a muž obrovský, zkrátka Pán — a ten Pán šel na La Tzigane do Renaissance.
Není nesnesitelný a doufám, že nelže, když říká, že zbožňuje venkov a netouží po žádném jiném životě. Nechť si každý bere štěstí tam, kde je najde — a kdyby z toho chlapce skutečně mohl být statkář-džentlmen, bylo by to dobré.
Ubohý dědeček byl velmi šťasten, že ho vidí.
Celou dobu jsem byla hezká a lépe oblečená než tehdy, když přišel Cassagnac. Copak to není mrzuté!
Dnes večer jsem měla ideální šaty, cudné a slušné, ale příliš prosté na to, aby se nosily v Paříži jinde než doma; vlasy jsem měla učesány tak, jak se líbí Blancovi — poslední léta císařství nebo antika — pleť bílá a lehce narůžovělá... Zkrátka! Je to absurdní.

Poznámky

Pozn. překl.: La Tzigane — doslova „Cikánka“; opereta Johanna Strausse ml., v Paříži uvedená v říjnu 1877 v Théâtre de la Renaissance. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gentleman-farmer“ – venkovský džentlmen, který sám hospodaří na svém statku. ↩