Pátek 28. prosince 1877

Polka chtěla dávat rozkazy, pokárala jsem ji; Forchhammer, jež ničemu nerozuměla, se jí zastala — a vězte, že právě kvůli obraně Forchhammer zvané Jehňátko nebo jak se to říká? došlo k velkému rozkolu mezi Švýcarkami. Zkrátka Jehňátko plakalo a prosilo mě za odpuštění, což bylo velmi zábavné — dělala jsem přísné tváře, které brala vážně. Nemám čas vyprávět všechny ty historky, jež zdobí ateliérový život. S Breslau si vždy hodně povídáme, s ostatními nikdy — s ostatními jen žertuji, protože to celé je lůza a... neschopná, zatímco Breslau má talent; jsme jen my dvě.
Zurlo při návratu večer; mluvili jsme o Neapoli... dostala jsem chuť tam jet... Ne! Litovala bych toho, vím, litovala bych toho, kdybych tam jela.
Moje představivost zavadí o Paula de Cassagnac; zatím mi stačí, jsem velmi zaneprázdněna. Má jisté tóny hlasu a jisté způsoby, které jsou přesně v pravém tónu, právě tom, který se mi líbí.
Je to divné — jsou lidé, kteří mají... nevím co, co je udělané právě tak, aby se vám líbilo; gesto, slovo, maličkost, ale je to ta maličkost, to cosi, co u druhých nenajdete... proto jen v takových lidech vidíte sobě rovné a jen ti vás baví.
Není to tak, že bych byla do Cassagnaca blázen, ale je třeba přiznat, že má to cosi a že se mi jisté tóny jeho hlasu náhle vybaví a udělají mi radost.
Dřív jsem říkala: to musí být člověk zahálčivý! Zahálčivá už nejsem, ale je to v mé povaze. Alexandre je... obnošený až do nitky, a protože tu nikdo není, myslím na Cassagnaca, kterého jsem viděla dvakrát... sním o něm jako o své Římské ceně, jako o všelijakých hloupostech; říkám vám to všechno proto, aby vám nic neušlo, abyste věděli, kdo je hrdinou románů, jež skládám. Většinou myslím na kreslení, ale abych nelhala — musím přiznat, že těm románům věnuji dobrých deset minut nebo čtvrt hodiny ze čtyřiadvaceti. Je to nevinné.