❦
Úterý 25. prosince 1877 – Boží hod vánoční
Šla jsem pracovat do ateliéru, ale byly jsme tam jen Amélie a já; zatímco Amélie byla v kostele, přišel Julian a dohodli jsme se na podmínkách pro sochu, kterou pošlu na Výstavu v Nice.Mardi 25 décembre 1877 - Noël Je suis allée travailler à l’atelier, mais il n’y avait que moi et Amélie, pendant que cette dernière était à l’église Julian est monté et nous avons arrêté les conditions de la sculpture que j’enverrai à l’Exposition de Nice.
Odpoledne jsme s Dinou roznášely vizitky našich dam k Boydovým, k paní de Tanlay, k paní de Fayet atd.
L’après-midi, avec Dina, nous avons porté des cartes de ces dames aux Boyd, à Mme de Tanlay, à Mme de Fayet, etc.
Napsala jsem Marcuardovi jen tak něco. Nejsem v ráži. Je zima.
J’ai écrit n’importe quoi à Marcuard. Ne suis pas en verve. Il fait froid.
Julian se domnívá, že jsme ve vysoké pařížské společnosti skvěle uvedeny; požádal mě, abych mu opatřila informaci, kterou by mohla poskytnout princezna de Caraman, a kdovíco ještě.
Julian nous croit très lancées dans le grand monde parisien, il m’a priée de lui donner un renseignement que pourrait donner la princesse de Caraman et toutes sortes de choses.
To mě rozrušilo.
Cela m’a rendue nerveuse.
Ujišťuji vás, že vedu psí život, jedině ateliér mě zachraňuje... Jsem nešťastná!...
Je vous assure que je mène une vie de chien, l’atelier seul me sauve... Je suis malheureuse !...
Špatně vedená domácnost, nedostatek peněz... otrava!
Intérieur mal tenu, manque d’argent... embêtement !
Co je to za mládí, můj císaři! Trochu mě těší, že si mnozí myslí, že se bavím. Ale ti, kdo mě znají zblízka — jako Blanc a služebnictvo — vědí, že nevidíme nikoho. A skutečně nevidíme nikoho... Přestanu, protože kdybych napsala ještě deset řádků v tomto tónu, propadla bych zuřivému šílenství nebo dostala vzteklinu.
Quelle jeunesse, mon empereur ! Ce qui me console un peu c’est que beaucoup pensent que je m’amuse. Mais ceux qui me connaissent de près comme Blanc, et les domestiques ! Qui savent que l’on ne voit personne. Et en effet nous ne voyons personne... Je cesse, car si j’écrivais encore dix lignes dans ce ton je deviendrais folle-furieuse ou enragée.