Úterý 25. prosince 1877

Šla jsem pracovat do ateliéru, ale byly jsme tam jen Amélie a já; zatímco Amélie byla v kostele, přišel Julian a dohodli jsme se na podmínkách pro sochu, kterou pošlu na Výstavu v Nice.
Odpoledne jsme s Dinou roznášely vizitky od dam k Boydovým, k paní de Tanlay, k paní de Fayet atd.
Napsala jsem Marcuardovi jen tak něco. Nejsem v ráži. Je zima.
Julian se domnívá, že jsme velmi zavedeny ve vysoké pařížské společnosti; požádal mě, abych mu opatřila informaci, kterou by mohla poskytnout princezna de Caraman, a kdovíco ještě.
To mě rozrušilo.
Ujišťuji vás, že vedu psí život, jedině ateliér mě zachraňuje... Jsem nešťastná!...
Špatně vedená domácnost, nedostatek peněz... otrava!
Co je to za mládí, můj císaři! Trochu mě těší, že si mnozí myslí, že se bavím. Ale ti, kdo mě znají zblízka — jako Blanc a sluhové — vědí, že nevidíme nikoho. A skutečně nevidíme nikoho... Přestanu, protože kdybych napsala ještě deset řádků v tomto tónu, zbláznila bych se dokonale nebo by mě přemohl vztek.