Úterý 25. prosince 1877

Šla jsem pracovat do ateliéru, ale bylo tam jen Amélie a já; zatímco Amélie byla v kostele, přišel Julian a dohodli jsme podmínky sochy, kterou pošlu na Výstavu v Nice.
Odpoledne jsme s Dinou nosily vizitky od dam k Boydovým, k paní de Tanlay, k paní de Fayet atd.
Napsala jsem Marcuardovi ledacos. Nejsem v náladě. Je zima.
Julian se domnívá, že jsme velmi zavedeny ve vysoké pařížské společnosti; požádal mě, abych mu opatřila informaci, kterou by mohla poskytnout princezna de Caraman, a kdovíco ještě.
To mě rozrušilo.
Ujišťuji vás, že vedu psí život, jedině ateliér mě zachraňuje... Jsem nešťastná!...
Domácnost vedená špatně, nedostatek peněz... otravnost!
Co je to za mládí, můj císaři! Trochu mě těší, že si mnozí myslí, že se bavím. Ale ti, kdo mě znají zblízka — jako Blanc a sluhové — vědí, že nevidíme nikoho. A skutečně nevidíme nikoho... Přestanu, protože kdybych napsala ještě deset řádků v tomto tónu, zblázním se dokonale nebo mě vzteklost přemůže.