Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 19. prosince 1877

Blanc, kapitán fregaty, přišel na oběd.
Patnáctého příštího měsíce se v Nice otevírá výstava umění. Pošlu skupinu sochařských prací. Ještě téhož večera jsem požádala o rozhovor šéfa — a poté, co jsem pořádně zavřela dveře jeho pracovny a dostala slib mlčenlivosti, jsem mu vše vyprávěla a zakončila takto:
– Pane, hle — je to malá zbabělost — a počítala jsem s vámi. Je to proto, aby se rozzuřily přítelkyně; některé z nich onemocní.
Byl rád, že ho žádám o rozhovor — protože jsem to nikdy neudělala — a poté, co jsme tuto věc vyřídily, hovoříme o čemkoli jiném, bezpochyby o kreslení. Zeptala jsem se na tu ničemu Breslauovou, která mě znepokojuje, a Otec mi o ní řekl všemožné dobré věci.
– Pane, tak snadno se odraduji... kdybyste věděl.
Zkrátka — prosím ho, aby mi řekl, co jsem; uklidňuje mě, zachovávaje přitom přísný výraz — a ještě jakýsi jiný výraz — a ten druhý mi udělal největší radost; ukazoval, že se bojí mě rozmazlit.
Řekl mi také to, co jsem věděla — totiž že co se týče charakteru, podoby a přesnosti, mám Breslauové málo nebo nic co závidět; přirozeně má hodně praxe a já vůbec žádnou.
Ano — to je to strašné: všichni blbci umí stínovat, provádět, dávat hezké malé tahy tužkou... a já ne.
Prý to dá čas. Ano — ale mně se zdá, že za dva měsíce...
Otec mi slíbil, že se mi bude v tom ohledu věnovat... a u všech rohatých! — v den, kdy budu umět řádně provádět své kresby, budou ty kresby mít — odvažuji se doufat — jistou hodnotu.
Podívejme — je to skutečně pravda, že jsem nikdy nenakreslila nic podle přírody?
Ve čtyřech, pěti letech jsem dělala portréty všech křídou, tužkou, čímkoli. V osmi nebo devíti letech jsem nakreslila malý kostelík bez stínů.
V jedenácti jsem nakreslila asi deset hlav podle banálních a obecných rytin, poté jsem nakreslila tři sádrové odlitky. Pak od dvanácti do čtrnácti let jsem namalovala pět hlav a dvě ruce podle Bensových maleb a dva koně s žokeji podle rytin.
Na těchto sedm výtvorů jsem použila dva roky — je vidět, že jsem nespěchala.
Pak jsem vše opustila — a po několika měsících jsem udělala několik pokusů kreslit; vzala jsem pět lekcí u jiného profesora — pět lekcí, celkem pět hodin.
Od čtrnácti do sedmnácti let ani čárka — v sedmnácti letech třicet dvě lekce, tj. přibližně šedesát hodin práce (osm dní podle nynějšího systému) malby s Katorbinským v Římě.
Potom Collignonův portrét — a pak? Nic.
Z toho všeho co do kresby? Nic. Sotva lehké náznaky uhlem pro malby v Římě... Těchto třicet dvě lekcí jsem přiznala Robertu-Fleurymu — a odpověděl mi, že mu o to nejde.
A akademické studie... Ach! Co se týče akademických studií — neviděla jsem žádnou, dokud jsem nepřišla do ateliéru Julian.