Sobota 1. prosince 1877

Mluvilo se o tom, že půjdeme na „Kdybych byl králem“ s Cassagnacem — bylo tedy třeba mu telegrafovat nebo napsat; místo toho šla máma sama jako bláznice říci jeho sluhovi, že „ruské dámy atd. atd.“
Po dvou hodinách přišel lístek od velkého muže, jenž nic nepochopil a ptal se, oč jde. A pak jsme jedli cibuli, jejíž pach mě uvádí do mimovolné zuřivosti.
Místo do Julianova ateliéru jsem šla dnes ráno s Breslau do Louvru podívat se na kresby mistrů.
A teď jsem unavená, protože jsem právě kreslila lidské kosti podle skutečnosti — zatímco v patře nad námi pořádá americká rodina večírek. Nezávidím jí.
Mandolína se vrátila domů poté, co znovu udělala dojem. Amélie zuří a říká, že na zázraky nevěří — a že se prý často říká, že člověk sotva začal, přitom kreslí odedávna. Tu máš! Vlastně jsem možná opravdu kreslila, a hodně — myslím ale, že ne; vlastně nevím.
Alexandre se bije v souboji — ostatně to víte.

Poznámky

Pozn. překl.: „Si j’étais Roi“ (Kdybych byl králem) — opéra-comique Adolpha Adama (1852), tehdy velmi oblíbená. ↩
Pozn. překl.: Alexandre — zde Alexandre Larderel (srov. deníky 070–073), nikoli Mariin strýc Alexandre Babanine. ↩