Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 10. listopadu 1877

Pan Robert-Fleury byl ve špatné náladě, unavený, sotva opravil polovinu našich kreseb. Nikdo nedostal pochvaly — já také ne. Trochu mě to překvapuje, Julian to, co jsem udělala, pokládal za dobré. Ano, ale já sama jsem s tím byla nespokojená. Jsem sklíčená.
Potom jsme dělaly náčrty — jeden z nich, trochu karikaturní, měl úspěch; Julian mi ho dal podepsat a uložil ho do svého alba.
Budu-li pokračovat tak, jak jsem pracovala tento týden, nic dobrého nevytvořím.
Jak nepříjemné věci zasahují víc než ty příjemné!
Celý měsíc slyším jen povzbuzení — vyjma jednou, před čtrnácti dny; dnes ráno mě pokárali a já si pamatuji jen to ráno. Není to jen u mě a jen kvůli tomu — tak je to ve všem a vždy. Tisíc lidí tleská, jediné zasyčení nebo zapísknutí — a je slyšet víc než těch tisíc.
Večerní a odpolední akty nebyly opraveny. Ale já mám omluvu! Pamatujete si, že se mi modely nelíbily a že jsme začínaly teprve v úterý — v pondělí nastal zmatek kvůli modelům, a pak hlavně jsem stála přímo naproti mužskému modelu, úplně blízko a níže. Nejobtížnější póza. Ale to je jedno — je to špatné znamení, Bijou, když si člověk hledá výmluvy.
Odpoledne toho využívám ke spoustě pochůzek po městě — raději ztratím tento den než jiný uprostřed týdne.
Gaskoňka, marnivá... a Hloupá!
Blanc, Berthe a Popaul k obědu. Nic nepříjemnějšího než čekat, když nevíme jistě, zda někdo přijde.
Ten otravný Paul de Cassagnac! Byla jsem ráda, že přišel, protože se nikoho neostýchá a nic na světě ho nepřinutí jít tam, kde nenachází potěšení. Zatímco jsem na něj čekala, byla jsem neklidná — ptala jsem se sama sebe, co vlastně od toho muže chci a co mu budu říkat.
Neklid se hned rozplynul. Ten muž mě okamžitě zbavil rozpaků a od první chvíle až do konce jsem se upřímně a náramně bavila — snad proto, že jsem sama byla zábavná.
Ani okamžik tísně — a jsem se sebou docela spokojená, což je vzácné a především... cenné. Jakmile je to zjištěno, jdeme vesele dál.
Nevím, jak vám mám oznámit, že jsem byla duchaplná — toho druhu duchaplnosti, která spočívá v tom, že člověk říká naprosto prostě ty nejneobyčejnější věci.
– Budou vám dělat mnoho výčitek, řekl mi Cassagnac, ale nikdy tu, že jste hlupačka.
Ach, můj drahý, ani vám také ne — ujišťuji vás, kdybych si měla vymyslet muže okouzlujícího, zábavného a duchaplného, nevymyslela bych originálnějšího ani lepšího, než jste vy. Neřekla jsem mu to, ale to, co jsem mu říkala celý večer, bylo v tomto tónu — ne jako pochvala, ale jako způsob řeči.
U oběda jsem dělala grimasy, abych neukázala ruce — bratr mě krmil vlastní rukou a pak mi dal navléct své bílé rukavice, pak kapesník — byl by mi dal... i zbytek, tak jsme se do toho zabrali. Co se mi líbí, je vybraná zdvořilost a přesná míra v jeho slovech vůči vám.
Měli jsme dva nebo tři soukromé rozhovory, schůzku za harfou — což je průhledné!
Probrali jsme znovu celou minulost a uzavřelo se cosi jako pakt... čistého a svatého přátelství, čestné slovo — ale on mě obdivuhodně šetřil, prohlásiv, že je pánem svých citů, že jsem ho zneklidnila jen jednou, poprvé, že cesta lásky je se mnou velmi nebezpečná a nikdo by nevěděl, kam by to mohlo vést, neboť mám nejen dokonalosti ženy, která okouzluje, ale i zneklidňuje. Avšak že mám podšívku mužské povahy a že mé přátelství je nejcennějším z darů; přísahali jsme si, že budeme jako bratr a sestra. To je skvělé.
– Poslechněte ještě, pane, řekla jsem chvíli poté, hned mi přišla snad poněkud zvláštní myšlenka. Proč jste mi o tom všem právě teď mluvil? Jestlipak... počkejte, vše je možné — jestlipak jste si nemyslel, že chci zvolit... tu druhou cestu? — Smála jsem se.
Přirozeně se tváří rozhořčeně, a já:
– Ale proč ne — mohlo se to stát, je tolik bláznivých — vypadala jsem tak?
Tváří se stále více rozhořčeně a kárá mě po svém laskavém způsobu.
Nebojím se, že se mi vysměje, protože jsem mu to řekla a dodala vše, co si myslím o jeho efektech atd., a že se sama sobě směji první.
Přátelství nabídnuté prostě a přímo by mohlo jaksi zranit — ale bylo tak dobře zahaleno, smíseno, prolnuto, že samo budilo zdání, jako by bylo jen obalem. Ze dvou věcí jedna: buď je to pravda, nebo je to trik z jeho repertoáru, jak si dát cenu, vzbudit touhu, nechat se zveličovat a být pokládán za úlovek, před nímž vás vděčnost srazí na kolena. Spíše to první. Co mě okouzluje, je, že je to jasné a že už nebude nic napjatého.

Poznámky

Pozn. red.: Nejstarší známá Mariina kresba, kterou si Julian ponechal – a první doklad toho, že si jí všiml právě v poloze karikatury. Hotovou Karikaturu Rodolpha Juliana (olej na desce, 85,5 × 38 cm, kolem roku 1878), celofigurový žert na účet vlastního učitele, deník nikde nepopisuje; je v soukromé sbírce a 24. dubna 2025 byla dražena v pařížském Drouot. ↩
Pozn. překl.: Podšívka mužské povahy — Cassagnacovo pozorování o Mariině dvojí přirozenosti: navenek žena, uvnitř mužská energie a průbojnost. ↩