Pátek 9. listopadu 1877

Ubohá Schaeppiová — leží! Ani práce, ani studia, a jaké výdaje!
Chudák des Perrières — nacházím ho po návratu z ateliéru v deset hodin. Loučí se, odjíždí do Nice a pak úplně pryč, nevím kam.
A to jsem šla v čtvrt na dvanáct, abych byla včas, až pan Robert-Fleury přijde zítra do ateliéru, a abych měla lepší pleť, kdybychom měli zítra k obědu Popaula.
Kdybych se vrátila do salonu... ne. Zítra bych toho litovala. Je to jako třeba — byla bych velmi šťastná jet strávit karneval v Itálii, ale pak bych tak plakala nad tím ztraceným časem. Neboť po potěšení nezbyde nic — a jak jsme nevděční! — a říkáme si, že jsme se bez toho mohli obejít.
S čím se vrátím do Itálie? Se svými šaty! Fuj na to! Vrátím se tam — a tentokrát, abych tam zůstala, s talentem. Bude aspoň něco, čím se chlubit... před Melissanem!
Chvílemi... myslím si, že můj talent... hleďme, jaké velké slovo... budu umět dělat krásné portréty, ale pominu jako tolik jiných... Chvílemi si to myslím, to jest, ptám se sama sebe.
Ne. Budu mít více. Je totiž tolik malířů, ano — ale tak málo mistrů. Mezi moderními — žádný. Ne, cítím v sobě skutečnou sílu, a kdybych to mohla říci bez urážky Boha, řekla bych: jsem si jistá sebou.
Jistě, je jich tolik — ale zároveň tak málo; je-li člověk průměrný, ztrácí se v davu, neboť je jako všichni ostatní — ale je-li opravdu velký, dav mu slouží jen jako pódium, jako hora střepů u Říma.

Poznámky

Pozn. překl.: Hora střepů — Monte Testaccio v Římě, umělý kopec z rozbitých amfor z antické doby; Marie ho znala z pobytu v Římě.