Sobota 3. listopadu 1877

Pan Robert-Fleury již opravil všem ostatním, když jsem přišla. Ukázala jsem mu své kresby a schovala se za jeho stoličku nebo pod ni, jak mám ve zvyku. Jenže jsem z toho úkrytu musela vylézt, tolik příjemných věcí mi řekl.
„Obrysy jsou ještě naivní, to ano, ale je to úžasně pružné a pravdivé. Tenhle pohyb je opravdu velmi dobrý. Zkušenosti vám zatím jistě chybějí, ale máte vše, co se nedá naučit, chápete? Vše, co se nedá naučit. Co nemáte, se dá naučit, a vy se to naučíte. Ano... je to úžasné, a budete-li jen chtít pracovat, budete dělat velmi dobré věci — za to vám ručím já.“
„A já také, pane.“
Odpoledne jsem měla u sebe Schaeppiovou a Breslau — jedna ze mě dělala obraz, druhá kresbu. Ve čtyři hodiny přichází profesor harfy a hned poté — hádejte kdo — můj velký bratr.
Nevěděla jsem, jak to všechno skloubit, a tak jsem ještě chvíli dál pózovala svým umělkyním, hrála na harfu a mluvila s Paulem de Cassagnacem.
Máma se hned vrátila — to byla posila — ale profesora harfy jsem si tam nechat nemohla; on ale odejít nechtěl a dál mi ukazoval na harfě a vykřikoval, jak to má ve zvyku: „Odvahu! Slečno, o-od-odvahu!“
Byla jsem v ateliérovém úboru, tj. blůza z černé alpaky, pásek s měděnou přezkou, nádherná linie pasu, černý sametový čepeček. Košilka... jabot a manžety — zkrátka à la Schiller.
Paul na mně našel hromadu antických podobností — mimo jiné mladý Rafael, kvůli účesu.
Zkrátka, všechno proběhlo co nejmileji na světě.
Nic nového neřeknu, prohlásím-li, že Cassagnac je obřadný, že ano?
Zkrátka jdeme na znovuotevření Théâtre des Italiens operou „Poliuto“, kterou zrovna nezbožňuji, ale která mi dnes večer udělala radost. Dlouho jsem neslyšela italskou hudbu... „Poliuto“ jí zas tak úplně není, ale pomohlo mi to vydržet celý večer trpělivě. Eskorta: pouze kapitán fregaty — bída.
Předlouhá sukně z fajlu, živůtek s hrotem — bílé. Holý krk a holé paže, rovněž bílé. Vlasy na hlavě. Nic naduřelého v obličeji, ba právě naopak — tak ucházející, jak jen mohu být.
Ferrand z Neapole na mě hleděl skrz lorňon jako... v Neapoli. Pletla jsem ho s De Rosou nebo s někým jiným — to je jedno, bylo od něj hezké, že se na mě takhle díval.
Při odchodu se objevil jeden mladý Rus, jehož jsem si, abych tak řekla, dobyla... Vidí mě v Paříži již dlouho, ale zřídka.
Blanc večeřel u nás a hodně jsme žertovali o Italech, o Itálii a o tom všem. Pak mě vzal skoro stranou a řekl:
„Víte, žerty stranou, málokdy se stane, aby se na někoho dívali tak jako dnes večer na vás. Není to jako v Itálii — kdyby tu dělali to, co tam, přišlo by to lidem k smíchu; to, co se dělo dnes večer, je vše, co je v Paříži možné.“
„Opravdu!“
„Ujišťuji vás, je to úspěch...“
„To snad ne!“
„A pařížský.“
„Ale to je tedy... velmi dobré?“
„Ale bezpochyby, je to úspěch... jiný než v Itálii.“
„Ach, jak jsem šťastná!“
„Podáte mi galantinu?“
Ale hleďme — mám teď spoustu přátel! Marcuard, Blanc, Cassagnac, des Perrières. Blanc si vůči Cassagnacovi dovoluje upřímnost zcela... přirozenou.
Jsou dvě hodiny, vychutnávám svou neděli. Čas od času přerušuji tuto historickou kroniku, abych se podívala na anatomii a kresby stažených těl, které jsem dnes koupila. Cassagnac mi slíbil, že se mi dá k dispozici, kdyby byl někdy stažen z kůže.
Blanc řekl, že se na nás dívali, protože jsme byly jediné ucházející ženy.