Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 29. října 1877

Dostáváme od komandéra tento lístek:
Slečno,
[Slova začerněna: Přijdu s radostí dnes večer v šest hodin k vám. Medvěd je velmi šik.
Váš zcela oddaný Marcuard.
Máme ho tedy večer — spolu s trojicí paní Doubeltové a des Perrièresem na večeři. A večer Vasconcellos a Zurlo. Dlouze jsem hovořila s des Perrièresem, který mi říká, že jsem miminko. Mám ráda, když mi říkají miminko. Mám tvář miminka — a přitom nejsem hloupá. Po večeři se generálka a Walitský dají do hry a na příkaz první se Alexandrina zmocní Marcuarda a vnutí mu piket — ostatně, myslím, byl s tím dost spokojen.
Zkrátka — mám na rukou Zurla a Vasconcellose. Oba šilhají. Splnila jsem svou povinnost vůči jejich rozkošným obličejům a po celou dobu jsem se uchylovala k duelistovi — dobrému chlapci, velmi hubené postavy.
Při večeři — když dámy odešly — jsem měla velkou vysvětlující scénu se Švýcarem… mimochodem: baronku jsem mu představila jako mladou harfistku. Tedy — hraji co nejlépe miminko, sedám si a Marcuard hned vedle mé židle, já se opírám o opěradlo, jež nás dělí. Při večeři několika náznaky a žerty o Sorreňu, zasvěceneckými úsměvy a narážkami, jimž jsem nerozuměla, mi Marcuard nastínil přání rozebrat tuto závažnou otázku podrobněji.
– Budu se vás na to ptát, říkala jsem mu smějíc se.
A skutečně — ptala jsem se ho a on ptal se mě. Stále nechápu, proč mu tak záleželo, abych se rehabilitovala.
Začala jsem Sorrenem — věděl o něm tolik co já, ale s přikrášleninami vymyšlenými Melissanem, přikrášleninami, jež jsem vynechala, a řekla skoro celou pravdu — vynechávajíc i své dojetí a vysmívajíc se tomu, co mi způsobilo tolik bolesti. A pak jsem říkala: „To bylo přece ošklivé, to bylo přece hanebné! Já tomu nerozuměla! Ne, vy to nemůžete pochopit! Ale já — sotva vyklubána z vajíčka, z mateřského hnízda… zkrátka… nedokázala jsem si vůbec nic představit. Ale přirozeně tomu nerozuměli. Jednala jsem nic nechápajíc a mohli říkat, že jsem se procházela večer v zahradě…"
– Pláčete pro to? zeptal se napůl smáje se.
– Plakala jsem pro to, odpověděla jsem vážně.
– Oh! Opravdu.
– Ano! To proto, že jsem neměla potuchy o ničem. Víte — teprve teď jsem pochopila tolik věcí!…
Vyprávěla jsem mu své domněnky o tom, co by si kdo domýšlel.
– Váš Alexandre je bídák! — řekla jsem; a protože to bylo hodně, vyprávěla jsem mu vše — odpovídajíc na to, co vyprávěl on mně — skoro vše, vše ve svůj prospěch, ale s takovou naivitou, s takovou pravdivostí, že bych nedokázala zapsat tuto mistrovskou a opravdu obratnou obhajovací řeč. Občas jsem váhala lhát — nesnáším lhát — a má váhání působila jako váhání zcela jiné povahy. Může pochopit, co jsem vymyslela pro Rosalii. Byl s tím spokojen.
Byl totiž znepokojený — mé domněnky byly správné — ale ujišťuje, že s Lardereiem to nemělo žádné následky. Postarala jsem se ho připravit na vše: na Cancello, na Monako, na maškarní bál, na naše vysvětlení, na dopisy, na mou poslední odpověď ohledně pravopisu — na vše, ale tak zdařile, že z toho vycházím bílá a čistá jako anděl… Sama se tomu divím a lituji, že to nedokáži zapsat. Je to velmi kuriózní.
Chtěl hodně — ale hodně — znát vše do hloubky; dělala jsem, jako bych přiznávala postupně, ale ve skutečnosti jsem postupovala opatrně — neboť mohl to pochopit špatně. Vyprávěl mi vše o Florencii, kde se říkalo, že je mým snoubencem.
– Víte, jeho matka a sestra a všichni se mě jen vyptávali na vás — zda by to byl hezký sňatek pro Alexandra; hraběnka to tak přála, víte.
– Oh! Ano, já je také sledovala [Slovo začerněno: hodně]. Paní de Mirafiore [Slova začerněna: je tak rozkošná].
– Onen večer tam byli proto a [Slovo začerněno: mě] se stále vyptávali, zda je [Slova začerněna: rodina] jak náleží a zda by to mohlo jít… Odpověděl jsem, že to není ta otázka, ale že je především třeba vědět, zda mladá dívka by svolila. Pak mě trýznili, abych řekl, co byste řekla vy — a já jsem vždy říkal… měl jsem pravdu?
– Co?!
– Že si to nemyslím. Měl jsem pravdu?
– Oh! Ne, ne — říkal jste správně.
– Měl jsem pravdu?
– Oh! Ano, myslím, že ano.
– Tedy jsem se nemýlil?
– Ale vůbec ne. Jsem velmi ráda, že jste to řekl. Bylo to — je to pravda.
– To jsem si vždy myslel. Protože… to nemohlo být — říkal jsem si, že slečna Bashkirtseffová se tomu směje, je to z její strany výstřednost?…
– Ano… ano, zajisté.
– Chvíli jsem byl i dost znepokojený… to bylo, když jel do Nice. Šířila se pověst, že jste snoubenci — v Neapoli, říkalo se to i ve Florencii — ale věděl jsem, na čem jsem… Ale když jel do Nice, myslel jsem, že je věc uzavřena, a tehdy — vzpomínaje na to, co jsem vám o něm říkal… Ve všem, co jsem říkal, jsem byl upřímný — ale přece to bylo škodlivé. Měl jsem strach, že mě budete pokládat za žárlivce, za intrikána… stejně jako hraběnce jsem vždy říkal… Ne a ne.
– Jste nyní uklidněn?
– [Slovo začerněno: Ano]
Na příběhu jsem nezměnila nic, leda toto: Alexandre mi mlhavě hovořil o… že kdyby jednoho dne… zkrátka.
– Že kdyby?
– Oh! To je těžké říci.
– Tak přece.
– Nemohu!
– Že kdyby se jednoho dne vrhl k vašim nohám?… Je to tak?
– Ne! Ano! Nevím — zapomněla jsem.
– Tedy je to přesně tak — a vy jste ho vrátila na místo?
– Myslím, že ano — to jest.
A v tomto duchu zbytek.
– Říkalo se, že jste do něj zamilovaná.
– Opravdu.
– Dala jste příčinu si to myslet.
– Oh! Jak to?
– Ale… v Sorrentu, večer, Melissano byl přítomen.
– Oh! Máte pravdu, oh! Je to pravda! Byla jsem tehdy tak… hloupá. Měla jsem pojem o procházkách s pány, o výletech, o piknicích! Uvěřili byste, pane — byly věci, které jsem nechala projít a pochopila jsem je teprve tady v Paříži. Byla jsem dítě nebo hloupá — už nevím…
– A v zahradě jste ho vrátila na místo?
– Proč, proč?
– Řekl vám, že… zkrátka: zbožňuji vás, miluji vás — atd. — a vy pak velmi chladně jste mu prý řekla: Nu, pane, jestliže mě zbožňujete, víte, co vám zbývá učinit a na koho se obrátit.
– A on?
– A byl by překvapen…
– Ne, to není pravda — to se nikdy nestalo.
– A to je vše?
– Ale ano, pane.
– Nejste upřímná.
– Oh! To mi říkáte vy!
– Neříkáte vše…
– Co tedy — nu, pane, netrýzněte mě — vyjasněme to vše a rychle!
– Opovážil se… vzít vás za ruku, políbit vás!…
– A dále?…
– Políbit vám nohu — nevím, já… zkrátka.
– Viděl jste to?
– Ne — to je Melissano.
– Právě v tom je zlo — to mě přivedlo k pláči jako bláznivou, když jsem pochopila… Poslyšte! Byla jsem nemocná… víte, jaká jsem byla; a navíc opakuji — nedávala jsem si dobře pozor. Procházeli jsme se…
Vyprávím rozhovor, který jsem měla s Alexandrem, mírně upravujíc některé odstíny — Švýcar se tomu směje, směje se Lardereiově samolibosti.
– A pak?…
– A pak mi políbil ruku — překvapením… oh! Víte — to je strašné… to je hanebné, je to špatné — to vím! A tak jsem byla ubohá a vzteklá…
Co se týče nohy — to je lež a ošklivá. Seděla jsem na prvním mramorovém schůdku a on níže… a v jistém okamžiku udělal pohyb, jako by se chtěl sklonit, jako by chtěl lépe vidět špičku mé pantofelky, jež byla vidět… neboť ve skutečnosti, pane, nevěřím, že by někdo mohl odvážit se takové věci…

Poznámky

Pozn. překl.: Marie ironicky označuje paní Doubeltovou, baronku a jejich společnici jako „trojici" — neoddělitelné trio pařížské ruské kolonie. ↩
Pozn. překl.: Piquet — oblíbená karetní hra 19. stol. pro dva hráče, považovaná za kultivovanou zábavu. ↩
Pozn. překl.: Plaidoirie — advokátský řečnický projev na obhajobu; Marie vědomě používá soudní terminologii pro svou sebeobhajobu. ↩