Sobota 13. října 1877

V sobotu přichází do ateliéru pan Tony Robert-Fleury, malíř, který namaloval Le dernier jour de Corinthe, který koupil stát a umístil do Lucemburského muzea. Ostatně přední pařížští umělci k nám čas od času přicházejí dávat rady.
Začala jsem minulou středu a v sobotu téhož týdne nemohl přijít — takže je to pro mě poprvé. Když přišel k mému stojanu a pronášel své připomínky, přerušila jsem ho:
„Promiňte, pane, začala jsem před deseti dny…“
„Kde jste kreslila předtím?“ zeptal se a díval se přitom na mou kresbu.
„Nikde.“
„Jak to — nikde!“
„Ano, vzala jsem dvaatřicet hodin malování jen pro zábavu…“
„Tomu se neříká studium.“
„Vím, pane, proto…“
„Než jste přišla sem, nikdy jste nekreslila podle přírody?“
„Nikdy, pane.“
„To není možné.“
„Ale ujišťuji vás…“
„Nikdy jste neměla žádné vedení?“
„Ano… před čtyřmi lety jsem brala hodiny jako malá holčička — nechávali mě kopírovat rytiny (s Bensou!!!).“
„To nic není, o tom nemluvím.“
A protože se stále zdál nevěřícný, musela jsem dodat:
„Dám vám na to čestné slovo, chcete-li.“
„Tak tedy — máte zcela mimořádné vlohy, jste výjimečně nadaná a radím vám, abyste pracovala.“
„Už deset dní nedělám nic jiného… Chcete vidět, co jsem dělala před touto hlavou?“
„Ano, dokončím u těchto slečen a vrátím se.“
„Tak tedy,“ řekl, když obešel tři nebo čtyři stojany, „ukažte, slečno.“
„Zde, pane,“ řekla jsem, začínajíc Arcangelovou hlavou — a protože jsem mu chtěla ukázat jen dvě věci, řekl mi:
„Ne, ne, ukažte mi vše, co jste udělala.“
Ukázala jsem tedy — mužský akt, dosud nedokončený, protože jsem ho začala minulý čtvrtek; hlavu zpěvačky viděnou zdola, o níž řekl, že má hodně výrazu; nohu, ruku a Augustinin akt.
„Ten akt jste udělala vy… a sama?“
„Ano — a nikdy jsem akt nejen nedělala, ale ani neviděla…“
Usmíval se a nevěřil tomu — takže jsem musela znovu dát čestné slovo a on znovu řekl:
„To je úžasné a jsou to zcela mimořádné vlohy. Tento akt není vůbec špatný — vůbec ne — a tato část je dokonce dobrá. Pracujte, slečno, … atd.“ — pak následovaly rady.
Ostatní to vše slyšely — a vzbudila jsem závist, protože žádná z nich neslyšela nic rovnocenného; přitom jsou to žákyně s jedním, dvěma, třemi lety práce, které kreslí akty ze skvělých modelů a malují v Louvru. Jistě se od nich čeká více než ode mne — ale i jim se dalo říct něco rovnocenného, jen v jiném duchu.
Je to tedy pravda — a já ne… nechci nic říkat, jinak si jen přivolám smůlu… Ale svěřuji se Bohu — mám tak velký strach…
Tím jsem si odpoledne vysloužila kopanec ve třetí osobě. Španělka — jinak hodná dívka, nejochotnější na světě, s posedlostí malováním v hlavě, ačkoli přece jen nevidí dost přesně — tedy Španělka hovořila o jakési Holanďance a říkala, že když někdo přijde do ateliéru, vždy udivuje rychlým pokrokem; že to málo, co je pro ty, kdo nic neumějí, mnoho, člověk získá rychle — a teprve kdo něco umí, má se toho nejvíce naučit.
napříč stránkou
A jako by tu teď nebyly dvě tři začátečnice! Dělají snad takové pokroky jako já?
Je jí dvaadvacet let a nikdy nebude velkou umělkyní — to vám říkám já a dávám vám na to čestné slovo — stejně jako panu Robert-Fleurymu.
Shrňme a uzavřeme naše úspěchy.
„Nuže, slečno!“ vykřikl Julian a zkřížil přede mnou ruce.
Skoro jsem se lekla a celá zardělá se ho zeptala, co se děje.
„Ale to je skvělé — jak to? Pracujete v sobotu až do večera, když si ostatní trochu oddychují!“
„Ale ovšem, pane — nemám nic na práci, musím přece dělat něco.“
„To je krásné. Víte, že pan Robert-Fleury s vámi nebyl vůbec nespokojen?“
„Ano, řekl mi to — naopak.“
„Ten chudák Robert — je stále ještě trochu nemocný.“
A mistr se usadil uprostřed nás a dal se do hovoru… což dělá zřídka a čeho si všichni velmi cení. Ujišťuji vás, že je dobré mít takhle… nadřízeného z vlastní vůle a to vše… zkrátka, vyjadřuji se špatně, ale je to velmi příjemné.
Po své návštěvě u nás si chudák Robert pohovořil s dobrým Julianem, a já chtěla vědět ještě něco víc — nečekala jsem nic než samé lichotky.
Šla jsem tedy mistrovi naproti, když se chystal opravit kresbu rozkošné malé blondýnky, která začíná ve vedlejším sále.
„Pane Juliane… řekněte mi, co vám o mně pan Robert-Fleury povídal… vím, vím, že nic neumím, ale mohl aspoň trochu posoudit, jak začínám, a jestli…“
„Kdybyste věděla, co mi o vás řekl, slečno… trochu byste se začervenala…“
„Jen pokračujte, pane, pokusím se poslouchat, aniž bych příliš…“
„Neměl bych vám to říkat…“
„Ale ano!“
„Řekl mi, že je to velmi inteligentně udělané, že…“
„Nechtěl věřit, že jsem nikdy nekreslila.“
„Panebože, nechtěl, a ještě když se mnou mluvil, trochu o tom pochyboval, takže jsem mu musel povědět, jak jste mi udělala Arcangelovu hlavu, kterou jsem vás nechal začít znovu… pamatujete se, byla celá takhle, zkrátka jako od někoho, kdo nic neumí.“
„Ano, pane.“
A smějeme se. Ach, je to tak zábavné!
Teď, když jsou za mnou všechna ta překvapení, údivy, povzbuzení a pochybnosti, všechny ty věci pro mě tak okouzlující, teď začne práce.
Paní Doubeltová u nás večeřela. Byla jsem klidná, zdrženlivá, mlčenlivá, sotva vlídná. Nemyslím už na nic jiného než na kreslení.
Uprostřed psaní jsem se zastavila a pomyslela na všechnu tu práci, které bude zapotřebí, na čas, na trpělivost, na obtíže… velkým malířem se člověk nestane jen tak, jak se říká: kromě talentu, kromě génia je tu ještě ta neúprosná mechanická práce… a nějaký hlas mi řekl: Neucítíš ani čas, ani obtíže a dojdeš k cíli, ani nebudeš vědět jak!
Věřte nebo ne, já tomu hlasu věřím! Nikdy mě neoklamal a ohlásil mi už dost neštěstí, než aby tentokrát lhal. Věřím mu a cítím, že mu věřím právem.
Získám Římskou cenu.

Poznámky

Pozn. překl.: Tony Robert-Fleury (1837–1911) — francouzský malíř historických a žánrových výjevů; pravidelný poradní pedagog u Juliana. ↩
Pozn. překl.: „Poslední den Korintu“ (1870) — velkoformátový historický obraz zachycující zkázu Korintu římskými vojsky r. 146 př. n. l.; zakoupila jej francouzská vláda pro Musée du Luxembourg v Paříži. ↩