Pátek 12. října 1877

„Víte, pane,“ řekla jsem Julianovi, „jsem zcela sklíčena. Ještě včera mi jedna dáma říkala, že bych pracovat neměla, protože nemám žádný talent.“
„To řekla, ta dáma?“
„Ale ano, a vážně.“
„Tak jí můžete říct, že za tři měsíce — tři měsíce nejsou zas tak dlouho — že jestliže za tři měsíce neuděláte její portrét en face, z tříčtvrteční polohy nebo z profilu — jak bude chtít — a portrét nijak špatný, rozumíte? Podobný a nijak špatný!… Tak ona uvidí. Za tři měsíce — a říkám to zde tak, aby mě všechny tyto dámy slyšely, protože neříkám nic přehnaného, ale jistého.“
To jsou jeho vlastní slova, pronesená s oním zbytkem marseillského přízvuku, který mu dvacet let Paříže nedokázalo zcela vymazat — a dobře tak. Mám jižanský přízvuk ráda.
Malý Portugalec je v salonu. Opravdu nevím, zda tam mám [jít]. Nebudu vědět, co říct, a jsem tak… sklíčena po té… stránce. A pak ta potvora Worth mě zanedbává, takže jsem… otrávena.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „de face“. ↩