Pondělí 8. října 1877

Pro hlavu — nový model, tedy ráno. Jakási zpěvačka z varietní kavárny, která nám zpívala o přestávkách. A odpoledne mladá dívka pro akt.
Říká se, že je jí teprve sedmnáct, ale ujišťuji vás, že její postava je pěkně poznamenaná. Říká se, že tyto lehké ženy vedou nemožný život.
Jáhen obědval a večeřel u nás.
Póza je obtížná, dává mi zabrat.
Strašně bych chtěla pózovat v pánském ateliéru — pózovat nahá, pochopitelně.
Ujišťuji vás, že lidé se stydí za svou nahotu proto, že se nepovažují za dokonalé. Kdyby člověk byl jist, že nemá na kůži ani skvrnu, ani špatně utvářený sval, ani znetvořené nohy — chodil by bez oděvu a nestyděl by se. Člověk si to dobře neuvědomuje, ale stud působí právě tohle a nic jiného. Může člověk odolat a neukázat něco opravdu krásného, na co může být hrdý? Kdo si kdy ponechal pro sebe poklad nebo krásu, aniž by se tím chlubil — počínaje králem Kandaulem?
Ale nakolik snadno se člověk spokojí se svou tváří, natolik je instinktivně úzkostlivý, pokud jde o tělo.
Stud mizí jedině před dokonalostí — krása je všemocná.
A jakmile člověka napadne říct něco jiného než: „To je krásné!“ — pak to není tak docela krásné. A zbývá místo pro výtku i pro všechno ostatní.
Tak já bych se styděla, protože kůže na lýtkách není docela tak jemná jako na pažích a moje chodidla — prsty u nohou nemají zcela klasický tvar kvůli hrozným módním botám. Palec je od příliš krátkých bot mírně ohnutý. Utěšuji se jedině tím, že se dívám na nohy ostatních a na nohy v moderních obrazech — malíři si bezpochyby brali modely obuté stejně jako já.
Dala bych rok života za nohy přesně podle svých představ.
Ta šibalka z ateliéru měla prsty rovné a hezké, ale tlusté — a celé chodidlo zavalité, třebaže pravidelné a ne velké.
Před chvílí jsem říkala, že dokonalá krása osvobozuje od všeho — a tak je tomu u každé dokonalé věci. Hudba, která vám dovoluje zpozorovat vady jevištního provedení, není dokonalá. Hrdinský čin, který v okamžiku ponechává ve vašich smyslech místo pro cokoli jiného než obdiv, není tím nejhrdinštějším činem, o jakém jste snili. To, co vidíte nebo slyšíte, musí být dost velké, aby zaujalo celou vaši bytost, pak je to všemocné.
Jakmile si při pohledu na nahou ženu řeknete, že je to špatné — pak tato žena není nejvyšším výrazem krásy, neboť máte místo pro jinou myšlenku než tu, která by vám měla očima vstupovat do mozku. Zapomínáte na krásu a všímáte si nahoty. Krása tedy nebyla natolik úplná, aby vás zcela zaujala. A tak ti, kdo se ukazují, se stydí — a ti, kdo se dívají, jsou pohoršeni.
Člověk se stydí, protože ví, že ostatní to považují za špatné — ale kdyby to ostatní špatným nepovažovali, bylo by to věcí přijatou, a v důsledku toho by se nestyděl.
Tedy: dokonalost a absolutní krása ničí výtku — ba zabraňují jejímu vzniku — a tím ruší stud.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „café chantant“ — kavárna s živou hudební produkcí; oblíbená forma zábavy v Paříži 70. let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Marie naráží na ztrátu panenství nebo těhotenství — opis typický pro její styl; doslova „její postava je pěkně poškozena.“ ↩
Pozn. překl.: Lýdský král Kandaulés ukázal svou ženu nahou svému tělesnému strážci Gygovi, který ho pak zabil a zmocnil se trůnu (Hérodotos I, 8–12). ↩