Neděle 12. srpna 1877

Načrtla jsem portrét pokojské Antoinetty. Má půvabný obličej a modré oči — velké a jasné, plné naivní a nesmírně jemné něhy. To je ten háček — načrtnout se vždycky podaří, ale umět dovést věc ke konci — to si žádá studia.
Hallová ke mně přišla na večeři a rozešly jsme se teprve v jedenáct hodin. Pila jen limonádu; mluvily jsme jen o Florencii a Lardereovi. A jaká přitom vzájemná důvěrnost. Vyprávěla mi o svém prvním vztahu — bylo jí čtrnáct — napsal jí, že se žení s jinou, a ona se otrávila laudanem.
Jak ráda má Itálii.
Především je potřeba peněz! Hodně peněz. Bohaté manželství konečně. Nic lepšího není. Člověk je svobodný, vážený, dělá co chce, má co chce. A láska... ta si, upřímně řečeno, cestu najde sama — a pak... a co když ta jediná osoba, kterou budeme milovat, milovat nebude? Nu, pak si bude člověk hřát hrdost těmi, kdo milují a jejichž lásky nechceme, a dovolí si pokorně padnout před Ním — být odmítnutá, pohrdaná, nenáviděná — plakat — a silou lásky, oddanosti... kdo ví?
Kdybych měla aspoň pět set tisíc franků ročního důchodu...

Poznámky

Pozn. překl.: Laudanum — tinktura opia, v 19. století běžný lék i prostředek sebevražedných pokusů.