Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 11. srpna 1877

Ach! Všichni mě nudíte!
Dnes ráno jsme potkaly Paula de Cassagnaca, který se s plným rozmachem uklonil.
Včera se ještě baronka hodinu pokoušela uhadovat, proč nepřišel. Já — majíc své depeše na svědomí — nechávám věci tak, jak jsou.
Odvezte mě z Paříže v Božím jménu!
Ubohá Hallová je zoufalá z návratu do Ameriky — pláče po Florencii — ale ty slzy ji nic nestojí, pije tolik. Ale já!!! Je půlnoc — strávila jsem tři hodiny hraním té nejrozkošnější hudby: Beethovena. Nikdy jsem nehrála nikoho jiného než jeho a Mendelssohna. Italská hudba musí být zpívána — na klavíru se stává banální — to jest: stala se banální tím, jak ji opotřebovávali.
Baron, jeho žena, teta a Hallová poslouchali. Přistupuji ke klavíru zřídka — ale mám dost talentu, abych bývala hrála vážně. Je to, ve všem, totéž!
Ještě jedna Američanka z Florencie řekla, že „Alexandrova tvář je velmi krásná, ale je nesnesitelný — dissipated."
Jsem ráda, že ho pokládají za krásného — byl jediným mužem, kterého bych milovala bez studu.
A dnes mě napadla bláznivá myšlenka. Na okamžik jsem si pomyslela, že bych mu mohla vše obětovat a dobrovolně se vzdát všeho, kdybych jím byla milována. A miloval-li by mě — přišla bych se před ním poklonit a políbila bych mu ruku.
Stydím se to říci — neměla jsem dost výbojů, abych si mohla dovolit luxus lásky pro mne. Nuže... kdo? Mým prvním kavalírem byl Rémy — před sedmi lety — a ještě je zamilovaný. Pak Merjeewský — před třemi lety — naposledy, co jsem ho viděla, letos v zimě, miloval mě stále. Pak byl Audiffret trochu do mě zamilovaný — přehnala jsem to... a udělala hloupost. Nepočítám Galulu a pak ty, kteří by mě byli milovali, kdyby si troufli takovou smělost vysněnit. Bruschetti — šílená láska — byl by mě oběma rukama pojal za ženu, jako Merjeewský — Plowden taktéž! Antonelli mě miloval velmi — provedli jsme hromadu hloupostí... souhlasila jsem, že si ho vezmu (po tom, co jsem ho dva měsíce dráždila), předem vědouc, že lžu — leda by byl Antonelli papežem. Nyní... paní de Camprien nesla slovo — byli jsme tak vystrašeni, že máma jí řekla, že může odpovědět teprve za rok — a teta v županu s rozcuchanými vlasy prohlásila, že k tomu nikdy nesvolí. Potom byl dopis, který znáte — neodpověděla jsem — poslala jsem svou fotografii. Nápad napsat muži! Byla jsem příliš hrdá — jsem příliš hrdá!
Přesto jsem na všechny tóny zpívala — a místo aby obviňovala mladého muže z podlosti, obvinila jsem sebe z lásky! Dobrá! Přísahavše věrnost — navzdory všemu — vrátit se do Říma, neboť říkal s pláčem, že mě nemůže následovat, aniž by činil nové dluhy a znovu rozbíjel svou konverzi — tedy přísahavše vrátit se za tři měsíce, nanejvýše čtyři, odeslala jsem po šesti týdnech depeši, kterou znáte. Dostal ji? Pokud ano — přijímal rozchod; pokud ne...? Nepočítám Troiliho přítele, měšťanského obdivovatele Diny.
Není ani co říci o těch, jimž Antonelli bránil být mi představen.
Koneckonců je tu ještě ošklivá malá vášeň Michky Eristova a krásná vznešená láska Pachy. A pak? Melissano, Zunica a Porcinari — všichni tři byli více či méně zamilováni — Santasiglia celým srdcem. [Slova přeškrtnána: A to je vše.] Ach! Málem jsem zapomněla na Danise — znáte pana Danise — byl do mě blázen tehdy, když jsem ho pokládala za hraběte de Constantina kvůli jeho tvrdošíjným pohledům a příliš evidentnímu obdivu. Téměř nikdy k nám nechodil — kdo z Nižanů by si troufal jít tam, kde byl Audiffret?
[Napříč: A Yssayevič? Co s ním udělám? Právě byl jmenován maršálem šlechty a komorníkem. A Michel Hamsley? Ve Špatovské.]
Teď ve všem tom jsem se nesmírně naříkala oprávněně — ale nesprávně — a to mi dělá ponižující postavení před svými — a snad i před vámi!... Zvláště od Lardereova případu se o mně věří, že jsem nejvíce opomíjena ze žen. Napsala jsem to dost, aby se tomu věřilo; a možná je to pravda.
Koneckonců — shrňme: byla jsem dost milována, abych si mohla dovolit nešťastnou lásku? K čemu to říkat — neboť to, co mi projelo hlavou ve čtyři hodiny odpoledne, je daleko.
Na oplátku návštěvy lady Cartierové jsem poslala vizitku paní Bashkirtseff a její dcery. A tedy tato dáma a její dvě dcery dnes byly u nás. Pomyslete — řekli jim, že dva černí dominos na Corsu v Římě jsme my — že jsme bydlely v hotelu Bristol — a vůbec!
Ale jdi! Jsem snad brazilský císař?
Kdyby jim o mně říkali hrůzy, nepřišly by nás navštívit! Lady Cartierová je řádná žena — její dcery tancují ve všech... černých salonech Říma — její bratr je monsignore; tedy hrůzy neříkali!!
Ach! Kdybychom mohly mít dopis pro velvyslanectví!!!
Pózovala jsem u Waléryho — je nadšen mými pózami a požádal mě, abych mu pózovala k portrétu, který mě prosí o svolení vystavit na Světové výstavě 1878.
– Budu mít čestné místo, řekl, ostatně budete jen v dobré společnosti.
Když mi bylo osm let, pořídil fotograf Dassorkine v Charkově velký portrét pro Výstavu v Petrohradě — přitom jsem nebyla hezké dítě.

Poznámky

Pozn. překl.: Paul de Cassagnac (1842–1904) — bonapartistický novinář a politik; Marie sleduje jeho články s obdivem v celém zápisníku. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: dissipated — zhýralý, prostopášný. ↩
Pozn. překl.: Dominos — masky s pláštěm zakrývajícím celou postavu; oblíbený karnevalový kostým. ↩
Pozn. překl.: Waléry (Stanislaus Julian hrabě Ostrorog, 1830–1890) — slavný pařížský portrétní fotograf; fotografoval korunované hlavy a celebrity. ↩