Středa 8. srpna 1877

[V zápisníku Marie poznamenala „Úterý 7. srpna 1877" — ale je to 8.]
Odjeli v pondělí — a včera jsme právě dostaly depeši od mámy, v níž píše, že ztratili tři velké kufry.
Kvůli jedné ubohé knize — „Deníku jednoho diplomata v Itálii" od d'Idevillea — bouře!
Bezpochyby baronka nechápe, jak lze dávat přednost čemukoli před pařížskými bulváry — a jsem si jista, že když si stěžuji, pokládá mě v duchu za barbara, za malou extravagantku napůl civilizovanou, která je bohatá a neumí vynakládat peníze — zatímco ona, Francouzka, civilizovaná, a nade vše Francouzka!...
Je velmi málo Francouzů, kteří chápou příjemnou existenci mimo Francii — zvláště ti, kdo necestovali.
Od té doby, co zbožňuji Itálii, si představuji, že mě všichni budou pokládat za hloupou, protože ji zbožňuji — považovat mě za bláznivou, jež vytí na měsíc — a zpochybňovat krásy, půvaby, vábení této země. Země jedinečná, zázračná, nesrovnatelná.
Z níž jsem vyhnána!!
A jediný prostředek (?) návratu je zůstat v Paříži! Konečně se vdát! Budu hledat v Paříži — pak půjdu do Londýna, do Španělska, k čertu!!!
Člověk pláče a směje se sám sobě — ale je více smutný než veselý.
Kdybych tam teď mohla jet, vdala bych se tam lépe než jinde. Ale kdybych tam mohla jet — myslíte, že bych se tak jen tak vdala?! Ó, ne. Pak bych se vdala jedině z lásky.
Šla jsem se otupět do Bon Marché — který se mi líbí jako vše, co je dobře organizováno.
Večeřeli jsme u nás. Hallová pila, pila, pila — baronka také trochu — baron se vrátil od Georgeho dost přiopilý; já a teta jsme se kochaly podívanou. Nakonec baron položil svou starou hlavu na rameno své choti — Hallová mě chtěla vzít do náruče, aby to ladilo, přičemž propukala v smích... Smála jsem se — ale je to... Jsem smutná, zoufalá!
A to je nemožné. Hrozné slovo — beznadějné, příšerné, odporné!!!
Zemřít, Bože, zemřít!!
Zemřít... aniž bych po sobě zanechala cokoli? Zemřít jako pes — jako zemřelo sto tisíc žen, jejichž jméno je sotva vyryto na jejich hrobech?
Zemřít jako...
Blázen! Blázen, který nevidí, co chce Bůh! Bůh chce, abych se vzdala všeho a zasvětila se umění! Za pět let budu ještě mladá — možná budu krásná, krásná svou vlastní krásou... Ano — ale kdybych se stala jen uměleckou průměrností, jakých je tolik?! Se světem by to bylo dobré — ale zasvětit tomu život a neuspět... Uvažuji, jako kdybych měla na výběr! Ubohá, bláznivá, zbabělá, nedůstojná, hloupá... směšná!!!
V Paříži jako všude je ruská kolonie... nejsou to ty malicherné ohledy, co mě rozzuřuje — ale ač jsou sebevíc malicherné, přesto mě přivádějí k zoufalství a brání mi pomýšlet na svou velikost.
Co je život bez okolí? Co lze dělat stále sama, sama, sama! To mě nutí nenávidět rodinu, nenávidět samu sebe, rouhati se! Žít, žít, žít! Svatá Marie, Matka Boží, Pane Ježíši Kriste.
Na koho apelovat, koho prosit, co dělat?!
Bože můj, přijďte mi na pomoc!
Ale zasvěcuje-li se člověk umění, musí jet do Itálie!!! Ano — do Říma — a to je nemožné.
Ta [Slova přeškrtnána: žulová zeď], o niž si chci každou chvíli rozbít čelo!...
Zůstanu zde.
[Marie poznamenala Stř. 8 a Čt. 8 — ale posléze opravila]
Od koupelí stlačeným vzduchem již nejím — účinek zcela opačný, než bývá obvyklý. Zatímco jsem zavřena v kabině, nelze číst hlouposti — dělím se mezi fyziologii a knihu římských dějin 5. století. Trvá to dvě hodiny. Teta a Hallová četly romány, zatímco mě tam zavřely. Ó! Ano — jsem uvnitř...
Není divu, že Gastonova žena mluví francouzsky jako Francouzka — její matka je Francouzka (Fitz Jamesová) a jejím otcem je vévoda Salviati, druhý syn knížete Borghese a kněžny Borghese, rozené La Rochefoucauld. Nejstarší syn je nynější kníže Borghese (otec slavného dona Giovanniho neapolského) — a třetí syn nese titul knížete d'Allobrandiniho.
Odkud to vím? Z „Deníku jednoho diplomata" od pana d'Idevillea. To a mnoho dalšího mě uvádí do stavů, v nichž bych si chtěla rozbít lebku o první patník!! A já nejsem nic!!! Ó závist, ó vztek!!!
Kdybych ještě měla hlas! Dalo by se... velký talent otvírá všechny dveře.
A říci, že to návštěva u velvyslanectví vše pokazila!!
Byla jsem dítě — myslela jsem, že všude je to tak jako v Nice...
Téměř všichni římští aristokraté si vzali cizinky — nejen La Rochefoucauld a Branické, ale také Američanky — někdy pro jejich peníze, ale někdy i pro jejich krásu.
Umění! Ale pro umění je třeba jet do Itálie! Byť by to bylo zbytečné, jak tvrdí někteří lidé — byť by se bez toho dalo — dobře. Ale proč tam jezdí všichni umělci ze všech koutů světa? Byť by to bylo nesmyslné — je to tak všeobecně přijato, že by se to stalo povinností, i kdyby pro to neexistoval jiný důvod než Panurgovy ovce.
A chceme-li se na to podívat zblízka — vše nebo téměř vše na tomto světě je účinek představivosti.
A ten obzor nad krajem a vilou Borghese v popředí — lze ho kdy zapomenout? A trsy deštníkových borovic roztroušených tu a tam, staré hradby Honoriovy, gigantické akvadukty!! Ten obdivuhodný kraj zarámovaný v temně modré obloze, jaká se vidí jen v Římě; vlahá, trochu ochromující atmosféra; štiplavá vůně zelených stromů — vše — až po tlumený rachot kočárů na Pinciu — až po toto ticho plné veselí a poezie — proniká duší a vryje se jako nesmazatelná vzpomínka... Umělci, kteří měli štěstí pobývat dlouho v tom blahoslaveném koutě, pocítili tyto vjemy pohody, usebrání a míru!
Posledních několik dní jsem si zvykala na myšlenku, že budu mít dopis pro Florencii — a myslím, že ho mít nebudu. Slečna Smithová bude tuto zimu cestovat — moje Američanka se to dozvěděla od sestry té osoby.
Bylo to jako rána — a musela jsem jít na balkon pro vzduch. Zúčastňovala jsem se tedy večeří Hallové nadarmo! Hloupost! Kdyby bylo možné setkat se s Julií tohoto léta — bylo by to možná stokrát lepší...
Ach! Poslyšte — nenávidím se, nenávidím se, nenávidím se!
Tuto knihu, která mluví o Itálii, nemohu číst — celou dobu mi způsobuje zimnici a horko, třesavku, slzy; je to překvapující a hloupé jako Emile.
Dospěla jsem k podezíravosti a pověrčivosti až k šílenství. Myslím, že sestra slečny Smithové mě zde viděla a odradila Hallovou, aby mi dala ten dopis. A potom... Poznala jsem ji v pátek a Paula de Cassagnaca v pondělí.
Konečně jsem viděla slavného Wortha samotného. Zatímco jsme hovořily o šatech, všichni zaměstnanci — muži i ženy — shromáždění kolem nás naslouchali s uctivým okouzlením.
Rémy byl u nás — kdyby všichni mluvili jako on, snad bych se oživila.
Žiji již jen proto, abych sem dvacetkrát za den zaznamenávala své odporné dojmy.
Stala jsem se otrokyní v nejmenších věcech — ukládám si podmínky, absurdní nutnosti: udělej toto a taková věc se stane — anebo: je-li osoba, jež otvírá dveře, žena, taková věc se nestane — atd. atd. atd.!
A věřím těmto hloupostem! Věřím jim i přes svou vůli!!
Říkám si, že je to nesmyslné — a přece tomu věřím opravdu!
Je to jako ta věc, co si dva měsíce říkám: Přestaň psát deník a štěstěna se otočí! Kdybych přestala psát... dělala bych si poznámky tajně sama před sebou.
Ach! Jsem vyčerpaná, ztracená, skončená, zničená!
[Několik slov škrtnuto]

Poznámky

Pozn. překl.: Journal d'un diplomate en Italie (Deník jednoho diplomata v Itálii) — paměti Henryho d'Idevillea (1825–1887), vydané 1872; vzpomínky francouzského diplomata z Turína a Říma za italského sjednocení.
Pozn. překl.: Panurgovy ovce — obraz z Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel: obchodník Dindenault hodil jednu ovci do moře, a celé stádo skočilo za ní; přeneseně: slepé napodobování davu.
Pozn. překl.: Hradby Honoriovy — Aureliánské hradby (Mura Aureliane), které rozšířil císař Honorius počátkem 5. století; nejznámější starověké opevnění Říma.
Pozn. překl.: Pincio — terasa nad Piazza del Popolo v Římě s vyhlídkou na celé město; oblíbené místo procházek.
Pozn. překl.: Charles Frederick Worth (1825–1895) — zakladatel haute couture (vysoké módy); nejslavnější pařížský módní návrhář 19. století, oblékající evropské panovnice.