Sobota 14. července 1877

Jestli je něco nudného a hloupého, pak šaty, které se desetkrát po sobě nepovedou. To jest — zuřím.
Konečně jsem našla sídlo, kde bych opravdu chtěla bydlet. Je to sídlo staré kněžny Radzivill na Avenue du Bois de Boulogne. Má jen jedno patro — velmi vysoké jako italský palác — přístavby a hospodářské místnosti obdivuhodné. Nádherný dvůr, který dům obepíná ze tří stran — vjezd do dvora je z ulice rovnoběžné s avenuí. Na straně avenue je také vstup zahradou. Žádají dvacet pět tisíc franků ročně — tedy ke koupi to musí být pět set tisíc franků. Kdybychom to mohly vyměnit, zařídit, vyhandlovat za vilu nebo s vilou — bylo by to opravdové štěstí.
Jsem tak ponořena do svých snů — to jest do svého druhého života — že mě dvacetkrát popadla chuť je zapsat. Bylo by hloupé je vyprávět! To jest: jsem šťastná jen tam, a každou chvíli se usebírám, navazuji tam, kde mě přerušili, a pokračuji. Vizte: provdala jsem se ze vzdoru za hraběte Doenhoffa — Alexandre se ze vzdoru do mě zamiluje — a na rozhodné „ne“ si vystřelí z pistole do hrudi. Za několik hodin, ještě než se o tom neštěstí dovím, podlehne můj manžel aneurysmatu nebo mrtvici.
Téměř zároveň se dovídám o Alexandrově sebevraždě a běžím tajnými dveřmi až do Palazza 19 (neboť jsme ve Florencii) — vrhnout se hraběnce k nohám.
Vstupuji uprostřed zcela přirozeného zmatku — nacházím hraběnku v pokoji na konci domu — odvaha mě opouští, padám na prahu na kolena a odhaluji tvář. Beze slova mě chytí za ruku — nechávám se odvléci do přízemí — a ocitám se před postelí, kde leží Alexandre bez vědomí — ale živý!
Jsem první, koho pozná! Každou noc unikám, abych u něho bděla — jeho matka je mou matkou, miluje mě, jako kdybych vzkřísila jejího syna. Vskutku — když jsem mu žertem řekla, že ho nemiluji, měl čtyřicet osm hodin horečky. Teď je mu už lépe — dnes v noci spal s hlavou opřenou o mé rameno, zatímco jsem na něj hleděla a nemohla od něho odtrhnout oči, šťastna!!
Pláču a směji se jako šílená.
Po dvou měsících úzkostí, utrpení a rozkoše mu sloužit — vidím, že je už natolik při síle, že může vycházet s matkou. Vídám ho z okna, jak jde kolem — neboť nevycházím a mám prý truchlit nad manželem. Nikoho nepřijímám. Ale musím do Berlína — hrabětovo místo u dvora mě tam zavazuje, pak jeho statky, jeho syn — neboť zanechal syna jménem Charles na počest prince pruského, jenž mu byl kmotrem. Alexandre mě chodí navštěvovat každý večer — přijímám ho v pološeru salónu. Usedáme na divan — a tam, ruka v ruce, hovoříme nebo mlčíme celé hodiny jako dva snoubenci...
Zná mé názory na lásku a na čest — neřekl mi ani slovo, které by panně mohlo připadat smělé. Jen tehdy, když se po hodině zamilovaného, božského, nebeského mlčení odvážím zvednout k němu oči... vidím, že na mě upírá oči s takovou něžností, že mu vjedu rukou do vlasů a šeptám: Ano, miluji vás.
Odloučit se na měsíc mi připadá hrozné — Blanche je tak hodná, že souhlasí jet se mnou na venkov do Pruska, aby bratrovi umožnila přijet pro ni za čtrnáct dní. Hraběnka bude tak sama!
Gaston zemřel — jeho žena se vrátila ke své rodině. Večer před odjezdem přišel jako obvykle — nepromluvili jsme spolu ani padesát slov. Kdybych promluvila, rozplynula bych se v slzách. Odbíjí jedenáctá — pohnu se.
„To je nemožné!“ vykřikne Alexandre. „Ach! Dovolte mi odjet s vámi!“
Rychle se otočím a vidím, že pláče — tvář skrytou v saténovém polštáři divanu. Kdybych řekla slovo, neodjela bych — nebo by on zůstal se mnou celou noc.
„Viděla jste mě plakat!“ vykřikne. „Budete se smát!“
Místo odpovědi se chopím jeho ruky a políbím ji. Nestihne ji stáhnout — utekla jsem a ukázala mu na dveře.
Odjela jsem s Blanche — na nádraží mnoho přátel. Hraběnka doprovází dceru — Alexandre přijíždí s Marcuardem.
Po čtrnácti dnech oznamuji svým pruským přítelkyním — jež ke mně chodí plést punčochy, aby mě utěšily — oznamuji jim tedy a zejména jedné staré kněžně, hotové zmiji, že Blanche odjede a že pro ni přijede manžel. Druhý den přijede! Jsem překvapena, že to není pan de Mirafiore. Vysvětlí mi důvody té záměny. Odcházím brzo, nechám bratra se sestrou a loučím se se svými Němkami, které se vracejí do Berlína. Nikdo nedokáže vylíčit němé radosti těch, kteří se milují a znovu setkávají! Blanche odešla k sobě — a my zůstáváme až do svítání, ruce propleteny. V okamžiku loučení mi políbí dvacetkrát ruku, hlava mi klesne na jeho rameno — sevře mě v náručí... prudce se vytrhnu, vtisknu mu na čelo žhavý polibek a utíkám.
Blanche neodejde — bylo to ostatně domluveno. Zůstane po celou dobu, co já. Hraji jí při obědě malou něžnou scénku před majordomem, jenž je ve službách staré kněžny, která má synovce na ženění. Stěžuji si, že zůstávám sama — kněžna odjela — umřu tedy osamělostí a žalem!
Alexandre odjíždí — loučím se s ním před všemi, abych nevyvolávala scény. Blanchin syn je s ní — hovoříme a díváme se, jak si hrají naše děti — moje je vždycky bito, neboť je mnohem mladší. Jejímu synu je pět let, mému dva.
Jedeme do Berlína — mé záležitosti jsou vyřízeny — šla jsem pozdravit velmože tohoto světa. Císařovna byla dokonalá a řekla mi mnoho útěšných slov a naznačila myšlenky, na nichž může mít kněžna svůj podíl.
Hle — jsem volna odjet! Jet do Paříže, kde budu vídat, koho se mi zlíbí, ve svém patrovém sídle, vysokém jako italský palác. Dina se právě provdala za westfálského barona. Máma a teta jsou v Nice. Slečna Collignon, provdaná a ovdovělá, přichází plnit v mém domě roli vychovatelky, přítelkyně, zástupkyně. Vše je k nejlepšímu. Mám ještě devět měsíců smutku! Alexandre přijel vyzvednout sestru — setkáváme se v Berlíně — jsem tak zahanbena svým polibkem na čelo, že ho potkávám celá zmatená. Večer zůstáváme dlouho spolu — prosila jsem Blanche, aby nám dělala společnost. Rozloučily jsme se obě v slzách.
Jsem v Paříži. Co jsem s Blanche odjela do Pruska, nepřestali jsme si s Alexandrem telegrafovat.
Alexandre říká, že má raději telegraf než poštu, protože zaměstnanci opravují pravopis. Podepisuje se Violet a já Violette. Každý den jich dostávám celý košík. Dnes večer jsem málem omdlela radostí, když máma, která přijela teprve včera, vešla ke mně a oznámila mi, že je tu! Přišel navštívit paní Bashkirtseffovou. Nikoho nepřijímám — kněžnin synovec je v Paříži. Je to německá vášeň nebo touha pozlatit svůj erb mými ubohými sto tisíci franky ročního příjmu.
Ohlásí ho — utíkám — v hlavním salónu najde jen mámu a pana de Larderel. Přicházím a zdravím toho druhého, jako bych ho ještě neviděla — princ odchází spokojený do Café Riche, kde vypije osm půllitrů piva.
Alexandre přichází každý večer — prochází zahradou, já mu otevírám dveře.
Hodně maluji — dokončuji portrét Blanche jako Madony s našimi dvěma dětmi — otřepané téma, ale ty tři postavy byly ideální a nemohla jsem odolat. Ostatně jsem vystavovala — a ujišťují mě, že mám talent. Jeden Angličan mi nabídl dvacet tisíc franků za hlavu starce plačícího před portrétem své ženy. Také zpívám a doprovázím se na harfu. Nosím rozkošný smutek. Teď, když je teplo, jsou to dlouhé krepové šaty, které mě celou obtahují — za prvních mrazů si obléknu šaty z černého sametu à la Robespierre.
Dnes večer jsme dlouho hovořili — z mé ruky jeho polibky stoupaly až po loket; odevzdaná, zamilovaná, malátná — přenechávám mu čelo, vlasy. Hledal mé rty — prudce couvám.
„Odpusťte,“ říká tiše, „odpusťte, Marie — ale proč... neberte to jako výčitku, jste toho schopna — proč se vyhýbáte mým rtům... vy... vy mě tedy nemilujete... nebo... nechápu proč čelo, oči, ruce — a nikdy rty?“
Když to říkal, zdál se velmi zmatený — měl hromadu obav, rozpaků. Tato slova by se zdála směšná jinde a mezi jinými milenci — ale ne mezi námi, kteří jsme mysleli nahlas a dospěli k oné vznešenosti lásky, kam směšnost již nedosáhne.
„Už jsem vám to vysvětlovala, Alexandre, co jsem vám dovolila, to je příliš, to je špatně... ale to nic... tyto něžnosti mě snižují ve vašich očích, ač nechtěně, ale... tolik vás miluji! Avšak polibek na ústa je úplné odevzdání se, je to ten vrcholný okamžik; je to poslední slovo lásky... a cítila bych se pošpiněna, kdybych jej dala i vám, dřív než budu vaší ženou To je to nejcennější, co mám já člověk má na světě... a cítila bych se pošpiněna, kdybych jej dala i vám, dřív než budu vaší ženou...“
Ještě šest měsíců smutku. Zítra musí odjet! Při každém rozloučení mám pocit, jako bych umírala. A dokud není se mnou, třesu se strachy, že ho ztratím. Když mi vyčítal, že na něj zapomínám za jeho nepřítomnosti, ucítila jsem, jak se dusím štěstím — a když jsem se pohnula, spatřil mi na krku zlatý řetízek, na němž jsem nosila manželův portrét.
„Ach! Vy ho máte ještě na sobě!“ vykřikne s takovým výrazem, že mi zbývá jen síla utrhnout sponu u šatů a ukázat mu ten medailon, jeho portrét, aniž si uvědomím, že si tím odhaluji hruď. Na okamžik strne překvapením, šťastný, že vidí vlastní podobiznu — a také proto, že... jsem krásná... a pak najednou pohybem plným úcty a zbožnosti mě zahalí krepovým šálem, jenž mi sjel z ramen.
Miluji ho.
Ještě přes tři měsíce! Zastihne mě v slzách.
„Mám dluhy. Nenávidím peníze, vždy je potřebuji, to je strašné!“
Vypadá tak šťastně, když mě v tom stavu vidí!
Proč!
Ještě dva měsíce! Dva měsíce! Každý den se probouzím s obavou z nějaké katastrofy... jsem příliš šťastná!
Mluví se o naší svatbě. Pruský princ se dvoří nizozemské dědičce a tvrdí, že jsem byla jeho milenkou. To je Polykratův prsten.
Už tři dny jsem ve Florencii, Blanche pro mě přijela do Paříže. Hraběnka de Larderel nás přijala na nádraží. Máma a teta přijedou. Dina bude mít dítě. Walitský přijede také s dědečkem.
Stále více mě děsí mé štěstí, zdá se mi, že sním, a mám smrtelný strach, že se probudím!
Dnes Alexandre upadl s koněm do příkopu... Opravdu, naše štěstí je příliš neobyčejné! Ani se nezranil.
Je to vůbec možné! Za čtyři dny!! Teď už ani nemohu uvěřit, že jsme čekali tak dlouho!
Alexandre říká, že mu dlužím mnoho štěstí za to, co vytrpěl. Vytrpěl! Copak nebyl šťastný!... A co teprve já?
„Kdybyste nebyla vznešená, byla byste směšná,“ říká mi.
„Proč?“
„Kterým koutkem se vůbec dotýkáte země?“
„Nebyl jste jako já?“
„Protože jste mě donutila, ano, můj císaři!“
A smějeme se jako dva blázni.
Marcuard se odhodlal věnovat mi kytici. Kolik vzpomínek na naši korespondenci, na mladou harfistku.
Rosalie mě budí v devět hodin, oblékají mě do šatů z bílého damašku s živůtkem vyšívaným perlami a ve vlasech nic než závoj z benátské krajky, jenž mi dodává vzhled středověké Benátčanky — šaty z látky, kterou Worth vyhrabal z kdovíjakého pokladu. Jsem jako ve snu, z něhož mě vytrhuje nedůstojný článek smlouvy!
Alexandre mi přiznává pět set tisíc franků renty a nechává si jen sto tisíc. Protestuji a s překvapením zjišťuji, že hraběnka se mnou nesouhlasí. Notář je ohromen, čtení je přerušeno.
Alexandre žádá, aby mi směl říci dvě slova.
„Poslyšte, drahá přítelkyně...,“ říká úsečně — to „drahá přítelkyně“ mě překvapí a zraní.
„Jestliže nesouhlasíte,“ pokračuje, „jsem nucen vám říci, že nepodepíši. Moje matka tuto smlouvu schvaluje, nepokoušejte se odmítnout. Znáte mě a moje rodina mě zná také. Chcete tedy naši zkázu!“
Je to tak neobyčejné, že nevím, co si myslit.
Po hodinovém dohadování, jež všichni hosté obdivují, se mi podaří snížit svou rentu o sto tisíc franků. Bude mít tedy dvě stě tisíc. Hraběnka mě objímá a opakuje, že se mýlím; ujišťuje mě, že musím dbát o tento majetek a o jeho jediného vlastníka a posledního představitele rodiny.
Tato Alexandrova příkrost je jen svrchovaný jemnocit — a přiznávám ke své hanbě, že jsem ho toho nepokládala za schopného.
Podepsali jsme! Bože můj, smiluj se nade mnou — dals mi zahlédnout nadpozemské blaho, netrestej mě za to, že chci dobýt nebe!
Poznámka editorůnote of the Cercle edition’s editors on the manuscript
[Dolní část stránky odtržena]
Ano, to vše tam, na měsíci. Ano, tam bych z lásky umírala pro Alexandra a nacházím bláznivá zoufalství kvůli jeho zranění, nebeské radosti, mdloby lásky, přerývaná slova... to už nejsem já. A tady se mám výtečně.
To je ale žert!
Vyprávím špatně, ale vymýšlím dobře. Ostatně jak bych mohla dobře vyprávět věci, které se mě netýkají.
Skica perem: sedící postava ze tří čtvrtin zezadu v kabátku s knoflíky, paže zdvižená a ohnutá nad hlavou; vlevo šrafovaný kus zdi nebo závěsu, vpravo vlnitá čára vycházející z ruky
Mariina kresba perem v sešitě: sedící postava ze tří čtvrtin zezadu, v zapnutém kabátku, s paží ohnutou k hlavě Mon Journal, sv. 10, s. 262 (faksimile)

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „maître d’hôtel“. ↩
Pozn. překl.: „Violet“ (anglicky) — Alexandre podepisuje telegramy anglickým jménem fialky; Marie odpovídá francouzsky „Violette.“ Hravá telegrafická krycí jména. ↩
Pozn. překl.: Café Riche — slavná pařížská restaurace na Bulváru Italiens; oblíbené místo elegantní společnosti. ↩
Pozn. red.: „À la Robespierre“ — módní střih s vysokým límcem evokující oděv z doby Francouzské revoluce; Marie pro sebe volí dramatickou historickou estetiku. ↩
Pozn. překl.: Polykratův prsten: samijský tyran Polykratés se bál svého nepřetržitého štěstí, a tak hodil do moře vzácný prsten, aby usmířil bohy; ryba mu ho však vrátila (Hérodotos III, 40–43). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „mon empereur“ — Alexandrovo výmluvné zvolání. ↩