❦
Úterý 10. července 1877
Georgesovi hrozí vězení — a dají o tom vědět velvyslanci. Protože je to velmi, velmi nepříjemné, požádali jsme barona, aby šel k policejnímu prefektovi — a prefekt povolil čtyřiadvacetihodinový odklad, aby ten milý pán stihl zmizet. Zaplatíme tedy ty bídné dluhy a odešleme ho někam. Protože nemám ráda falešnou velkorysost, řeknu vám — dělám to pro sebe. Nemohu bydlet ve stejném městě s tím milým strýčkem. Jeho Siléna ho definitivně opustila a on je tak zoufalý, tak nešťastný, tak šílený, že je to bolestné na pohled. Jsem celá rozrušená, když ho takhle vidím.Mardi 10 juillet 1877 Georges est menacé de prison, de quoi on avertira l’ambassadeur. Comme c’est très, très ennuyeux, nous avons prié le baron d’aller chez le préfet de police, et le préfet a accordé un délai de vingt-quatre heures pour donner le temps à ce cher monsieur de filer. Nous allons donc payer ces misérables dettes et l’expédier quelque part. Comme je n’aime pas à être faussement généreuse, je vous dirai que je le fais pour moi. Il m’est impossible de demeurer dans la même ville avec ce cher oncle. Sa Silène l’a définitivement abandonné et il est si désespéré, si malheureux, si fou, que cela fait mal à voir. Je suis toute dérangée de le voir ainsi.
Zdál se mi Alexandre. Teta a máma říkají, že skončí jako Georges. Nikdy! Nikdy — protože kdyby měl neštěstí upadnout do takového stavu, vytáhla bych ho odtud; zaplatila mu pohodlný a příjemný život a dohlížela na něj... A hned se ptám sama sebe, zda bych to udělala i pro jiné... Bože můj, ano — pro všechny, kteří by mi příliš neublížili. Takže v tuto chvíli bych nechala shnít jediného muže — Antonelliho. Co se týče mého otce, pomohla bych mu z pohrdání a z povinnosti. Tomu chudákovi Audiffretovi bych ráda pomohla... ostatně bych pomohla všem, kteří by se na mě obrátili, jak bych jen mohla. I Antonellimu — jestli přesně nevím, jak bych se k němu zachovala, je to proto, že se bojím, aby si nemyslel, že moje tvrdost pramení z hněvu a moje pomoc z lásky. Hluboce jím pohrdám — a bylo by mi vpravdě trapné, kdyby si myslel, že vím, že existuje.
J’ai rêvé d’Alexandre. Ma tante et maman disent qu’il finira comme Georges. Jamais ! Jamais, parce que s’il avait le malheur de tomber dans un tel état je l’en tirerais; je lui payerais une vie douce et commode et le surveillerais... Et aussitôt je me demande si je le ferais pour d’autres... Mon Dieu oui, pour tous ceux qui ne m’auraient pas fait trop de mal. Ainsi il n’y a en ce moment qu’un seul homme que je laisserais pourrir, c’est Antonelli. Quant à mon père je le secourerais par mépris et par devoir. Ce pauvre Audiffret je l’aiderais avec plaisir... d’ailleurs j’aiderais tous ceux qui s’adresseraient à moi autant que je pourrais. Et Antonelli aussi, si je ne sais au juste comment je me comporterais envers lui c’est que je crains qu’il ne pense que ma dureté vient de ma colère et mon secours de mon amour. Je le méprise profondément et il me serait pénible en vérité s’il pensait que je sais qu’il existe.
Ano — pro všechny bych udělala totéž, jen kdyby mě o to prosili nebo kdyby o ně prosil někdo jiný. Kdežto Alexandrovi bych přišla na pomoc z vlastního popudu — ale možná bych to vyprávěla svým... to by byla jakási nevinná póza. Možná bych se spokojila s tím, že to povím svému deníku — to je nejpravděpodobnější.
Oui, je ferais pour tous la même chose seulement s’ils m’en priaient ou si l’on priait pour eux, tandis que je viendrais en aide à Alexandre de mon propre mouvement; mais je le raconterais peut-être aux miens... ce serait une espèce de pose innocente. Peut-être me contenterais-je de le raconter à mon journal, c’est le plus probable.