Neděle 8. července 1877

Napsala jsem paní Anitchkoffové a odpověděla Yssayevitchovi a Fosterové.
Neposlala jsem vídeňské dopisy hraběnce de Larderel. Kdyby vyšla pravda najevo, byla by to z mé strany hrubost vůči té paní.
Navštívily jsme Mouzayovou a Boydovy — u nich nám představili pana Lafonta. Dnes poprvé jsem jela do Bois v bílém — po všechny poslední dny jsem byla jako převlečena. Bílá je v Paříži módní a nebyla jsem jediná — ale přece jen si mě všímali, což mě trochu vzpružuje. Vzpomínáte si na pana Sahniera, s nímž jsem se seznámila v čítárně v Neapoli?
Poznali jsme se a pozdravili v Bois. Jak jsem byla ráda, když jsem viděla někoho z Neapole. Dál Durandovi — a vrátila jsem se skoro smířena s Paříží — pro dvě povědomé tváře! Ne, tři — hrabě Lindemann.
Do vysoké společnosti v Paříži se nikdy nedostaneme... ano, ale v Paříži to bude snáze snesitelné než kdekoli jinde — to je nepochybné.
A pak... pojedu na čtrnáct dní do Trouville — tam se vidí pařížská společnost, a možná budeme moci poznat několik lidí na zimu.
Paní de Mertensová hrála whist se svým mužem a s paní de Bailleulovou. Mluvilo se o italském králi a princi Humbertovi — a já vyprávěla, jak přede mnou princ jednou žertem smekl klobouk.
„Vy jste tedy vůbec nechodily do společnosti!“ zeptala se baronka. „Nedaly jste se uvést?“
Odpověděla jsem, že ne — a že máma byla nemocná.
A když to tu píši, pláču.
Víte, že jsem... opravdu plakala? Myslela jsem, že je s tím konec.
Ó jaké utrpení, Bože můj! Chci říci — zbožňuji Itálii, nenávidím Paříž, nemohu se vrátit do Itálie, dokud nemám jistotu, že tam budu jinak — a mimo Itálii to není život... a nedokážu nic jiného než plakat!
Trpělivost! Trpělivost! Snad se tam za nějaký čas budu moci vrátit! Vyhnanci mi rozumějí!
Pojedu do Aix — pokusím se tam poznat kněžnu di Piedimonte... Ano, ale v Římě musí člověka uvést vlastní velvyslanec! Kněžna by přesto mohla leccos dokázat.
Pak pojedu do Trouville, do Coma — nakonec strávím zimu v Paříži, sezónu v Londýně, zimu ve Španělsku — udělám vše na světě, abych se provdala a dostala do Itálie!
Kdybych se jen vyléčila! S krásným hlasem lze mnoho — ano, než ztrácet čas hledáním nevím čeho, musím studovat...
Musím načmárat trochu úvah, abych se uklidnila. Podívejme se. Co především? Jedeme do Aix — tam buď poznám kněžnu a jiné Italy, nebo nepoznám nikoho. V prvním případě to bude vždy něco navíc pro karneval v Neapoli, a snad i pro Řím. Pak jedu do Coma, kde budou Boydovi a kněžna Troubetskoyová — příležitost vidět ty nejlepší pařížské kruhy. Ale před Comem musím do Trouville — ze stejného důvodu jako do Coma.
Tak tedy — v případě úspěchu jsem docela dobře situovaná v Paříži, kde navíc studuji. A v případě, že by mé cesty k ničemu nevedly, budu mít studia — tedy jiný prostředek, pomalý, pomalý, pomalý — ale prostředek.
Pak bych odjela strávit měsíc v Londýně — mezi Boydovými, Fosterovými a lady Pagetovou — a vrátím se opět do Paříže, protože tam mám studium, a také kvůli Výstavě. A je to.
Nyní — uprostřed toho všeho — může přijít šťastný sňatek, který rozetne všechny obtíže a ukončí všechny starosti.
Musím započítat všechny tyto výlety do 20. září — od 1. října se mohu usadit v Paříži a studovat. Po tolika nesnázích, po tolikerém odkládání, po tolikerém nevědění, kde vlastně jsme, mi připadá, že se nikdy neusadím. Hloupost!
Pečujme především o hrdlo. Pláču, že v Římě nechodím do společnosti — protože bych tam chtěla studovat a možná se tam provdat. Ale buďme rozumné, buďme velmi rozumné — řekněme si, že protože je to naprosto, naprosto nemožné, musíme zůstat v Paříži. A pak... a pak časem, až budeme připraveny, jet strávit tři měsíce v roce v Itálii.
Lámám si hlavu zbytečně! Buďme fatalistkou — to je volba zoufalých a líných.

Poznámky

Pozn. překl.: Whist — karetní hra oblíbená v 70. letech 19. stol. ve vyšší společnosti. ↩